Pátý den

Hned z rána jsme vyrazili do centra města Ohridu, poblíž kterého jsme to předchozí den zakempili u stejnojmenného jezera.

Na první pohled město působilo hodně turisticky, ale zároveň i klidným dojmem. Procházeli jsme skromnými uličkami, které nás dovedly až k promenádě na břehu jezera, odkud následovalo co jiného než cesta vzhůru.

V neúprosném horku jsme se vyškrábali na skálu s výhledem na město i jezero. Dokonce jsme potkali i první z mnoha želv.

Potom nezbývalo než se vrátit směrem k autu a popojet zase o kousek dál, to jsme ještě netušili co všechno nás ten den čeká.

Kousek dál za městem se naše cesta, kterou nevím jestli bych úplně nazval cestou, začala klikatět vzhůru do hor, kde se podle veškerých informací měla nacházet opuštěná vesnice.

K vesnici jsme se nakonec dostali jak my tak i naše auto. Když jsme pak stejnou cestou sjížděli zase dolů tak jsme jen doufali ať nepotkáme žádné protijedoucí auto.

Odpoledne jsme projeli národním parkem skrz hory k sousednímu jezeru, kde přišla na řadu rychlá koupačka a pak už směrem na hranice.

I přes obavy, jež někteří z nás měli, hraniční přechod mezi Severní Makedonií a Albánií proběhl až podezřele hladce.

Přejeli jsme hranice a bylo to tady, konečně ten pravý, ryzí Balkán, na který jsme čekali. Rozbité silnice, stáda ovcí na silnicích, auta jezdící dle vlastních silničních předpisů.

Projížděli jsme albánským vnitrozemím přes hory a kopce jednu serpentinu za druhou, přičemž jsme celou dobu mohli obdivovat krásy místní přírody a nádherné výhledy.

Večer už zbývalo jen najít ideální místo na přespání, což se ve výsledku ukázalo jako hlavní kámen úrazu.

Nakonec jsme sjeli kamsi do pole, projeli kolem pár zemědělců a směřovali dál k řece, kde jsme místo vaření večeře museli vzít do ruky lopatku a začít vyhrabávat auto, jelikož jsme zapadli a nepomohly ani opakované pokusy o roztlačení.

Řízek / Vláďa