Essaouira und die gefühlt längste Heimreise der Welt

So nun da ich den ganzen Hippie-Kommunen-Schmutz-Schock verarbeitet habe, ist mir noch eine schöne Anekdote in den Sinn gekommen, die ich im ganzen Schreibfrust letztes Mal völlig vergessen habe und ich möchte es mir nicht nehmen lassen, diese mit euch zu teilen. An einem Tag sassen wir am verlassenen Strand mit "unserem Hund". Auf der ganz anderen Seite des Strands hinter vielen Felsen kochte eine marokkanische Familie Tajine (ich bin mir immer noch unsicher, wie man Marokko schreibt - bitte vergibt mir :P). Auf einmal steht ein Typ hinter uns auf dem Felsen mit zwei Gläschen Tee! Der ist extra all den Weg gelaufen, einfach so, um uns Tee anzubieten. Unglaublich nett! Ah und neue Stiche habe ich auch keine mehr also wahrscheinlich ist es doch keine Flohplage. Uff! Ihr seht, ich bin besser drauf - wahrscheinlich wegen Essaouira. Ach Essaouira - das marokkanische Santorini, so nennen es wir. Die Hipsterstadt Marokkos. Ein toller Abschluss unserer Reise. Das Riad war wie schon gesagt wirklich sehr schön und angenehm. Die ganze Stadt war in Gehdistanz entfernt und alle Restaurants waren super. Die Stadt wirkt etwas westlicher und man bekommt ausnahmsweise nicht ausschliesslich Tajine zum Essen. Am ersten Tag sind wir in ein kleines Café gegangen, welches eine Westlerin mit einem Marokkaner führen. Die beiden waren ca. in unserem Alter und haben ein richtiges Gourmetessen gezaubert. Wir haben dann die Sehenswürdigkeiten Essaouiras bestaunt, welche vielen von duch vielleicht auch wieder aus Game of Thrones vielen bekannt sein könnten. Am Abend sind wir dann noch in ein feines Restaurant und auch da wieder - ein richtiger Genuss! Es hat auch noch geregnet, was wieder ein riesen Happening war. Die Strassen waren überflutet und da alles nicht so ganz dicht ist, waren auch im Riad überall Wasserlacken zu finden. Allgemein war es in Essaouira etwas bewölkter und kühler aber kein Vergleich zu dem, was uns in der Schweiz erwartet. Leider wurden am zweiten Tag Näthus Rückenschmerzen noch schlimmer, weswegen er die erste Hälfte des letzten Ferientags im Bett verbrachte. Währenddessen machte ich mich auf die Suche nach einer Apotheke, um Medikamente zu kaufen. Ich habe noch nie in meinem Leben so viele Apotheken auf einer so kleinen Fläche gesehen. Doch keine einzige dieser Apotheken war offen. Irgendwann ca. 30 Minuten entfernt vom Zentrum irgendwo am Stadtrand fand ich eine offene Apotheke, die jedoch nur Cremes und Pflästerli verkauft. Der Apotheker meinte dann, ich solle zur "Pharmacy Principale". Obwohl auf Google Maps stand, die Apotheke sei dauerhaft geschlossen, habe ich dann in genau dieser doch noch Medikamente gefunden - nach 2 Stunden! Die Apotheke war 4 Minuten von unserem Riad entfernt. Bravo. So konnten wir jedoch in den Nachmittag starten und noch etwas die Stadt erkunden. Die Märkte sind ein Balsam für die Seele im Vergleich zu Marrakesch. Die Verkäufer waren alle super freundlich, null aufdringlich und echt fair. Wir haben eine Teekanne und Gläschen gekauft, da wir die Teetradition für unsere Gäste weiterführen möchten (ihr seid also jederzeit willkommen auf ein Gläschen vorbeizukommen! (Korrigendum: Kanne ist in der Zwischenzeit kaputt gegangen)). Am Flughafen wurden wir wegen der Kanne sogar rausgenommen. Der Polizist musterte die Kanne verwirrt und skeptisch und meinte dann "Aaaaaah, it's very very old." Und genau das wollten wir auch. Am Abend gingen wir dann noch ins süsseste Restaurant überhaupt und konnten unsere Reise super ausklingen lassen. Essaouira ist wirklich bezaubernd und alles ist langsamer, gechillter und auch viel westlicher als in Marrakesch. Man sieht hier auch viel mehr Frauen, die an den touristischen Orten arbeiten und die meisten tragen keine Kopfbedeckung. Das Städtchen ist super gemütlich und die Menschen sehr sehr nett. Heute machten wir uns dann auf den Weg nach Marrakesch. Zuerst bin ich gefahren, dann wieder Näthu. Marrakesch ist weit entfernt vom chilligen Essaouira und kostet mich schon als Beifahrerin 1000 Herzattacken. Wir waren froh, als wir das Auto abgeben konnten, ohne irgendeinen Zwischenfall. Ein kleiner Kratzer hatte das Auto dann doch (wahrscheinlich ein Parkschaden) aber da wir Vollkasko hatten, war das kein Problem und wir mussten nichts zahlen. Pünktlich (3.5 Stunden vorher) kamen wir am Flughafen an. Leider ist unser Flug nicht so pünktlich wie wir und wir müssen nun hoffen, dass es uns noch rechtzeitig auf den letzten Zug reicht, der um 1 Uhr morgens in Bern ankommen soll. Drückt uns die Daumen! Mit dem Gepäck hatten wir heute zumindest schon einmal Glück. Unser Koffer war aufgrund der ganzen feucht-nassen Kleidung und den Einkäufen 2kg zu schwer. In Easyjet-Sprache also ein halbes Vermögen. Als wir dem Typen am Schalter gesagt haben, wir machen den Koffer also auf und laden Sachen ins Handgepäck um, war es ihm dann zu blöd und er hat uns die Gebühr erlassen. Am liebsten hätte ich unsere (nun kaputte) Teekanne ausgepackt und dem Typen ein Gläschen angeboten. Zum Wohl und bis zum nächsten Mal!

Hier hätte der Blogeintrag eigentlich enden sollen. Ich war so stolz auf diesen runden, meiner Meinung nach literarisch brillianten Abschluss. Doch es kam anders als gedacht. Den letzten Zug hatten wir trotzt Verspätung noch erwischt und haben sogar mit zwei Frauen, eine aus Bern, eine aus der Nähe von Fribourg, die wir im Flugzeug kennengelernt haben, nett geplaudert. Als alle Reisenden den Zugwagen verliessen, stiegen wir aus und wollten auf den Zug nach Bern. Irgendwie zeigte es diesen jedoch nirgends an und die ganzen Gleisangaben stimmten nicht. Wir merkten dann, dass wir nicht in Lausanne sondern eine Station vorher ausgestiegen sind. So standen wir völlig perplex, um viertel vor 12 Abends in Renens mit unseren Sommerkleidern und realisierten, dass wir gerade aus unserer einzigen Heimfahrtmöglichkeit ausgestiegen sind. Bravo. Die erste Möglichkeit, die uns einfiel, war ein Taxi von Lausanne nach Bern, was jedoch nicht ganz günstig gewesen wäre. Zum Glück bot der Freund der einen Dame an, uns in Lausanne zu holen. Wir musste also eine Stunde warten und an einem Montagabend sind nicht mehr viele Establishment nach Mitternacht offen. Schlussendlich standen wir in Lausanne vor einem Pub, das gerade schliessen wolllte und die sympathischen Damen haben es mit ihrem Charme geschafft, den Barmann zu überzeugen uns in der Bar sitzen zu lassen, während er aufräumt und schliesst. So sassen wir also um halb 1 an einem Montagabend in der wohl grössten Spelunke in Lausanne und sippten genüsslich an unseren Bieren. Dann kam der Freund vorgefahren mit einem super kleinen VW Golf, der nur vorne Türen hatte und natürlich auch nicht genug Platz für alle Koffer. Als wir wie Sardinen zusammengequetscht mit dem Gepäck im Golf sassen, fühlten wir uns glatt wieder wie in Marokko. Das Auto war so vollbeladen, dass es je nach Terrain am Boden ankam. Es fuhr jedoch, das war schon einmal gut. Danach waren wir in einem scheinbar endlosen Loup von Autobahnaus- und einfahrten gefangen. Aufgrund der ganzen Baustellen in Lausanne schafften wir es nicht die richtige Autobahneinfahrt nach Bern zu finden und kehrten immer wieder an komischen Orten um. Wir kursierten irgendwo in der Vorstand Lausannes auf dunklen Strassen herum und ich habe die Damen im Auto gefragt, ob wir irgendwie Teil einer sehr ellaborierten kriminellen Masche seien. Vielleicht haben sie ja Drogen in unserem Gepäck mitgeschmuggelt und wollen uns jetzt elegant loswerden. Die beiden waren aber keine Drogendealerinnen sondern Juristinnen - ganz tolle obendrauf. Wir hatten trotzt der eher mühsamen Umstände eine tolle Zeit und viel gelacht (Übermüdung und Bier sind immer eine explosive Mischung). In Murten luden uns die Fribourgerin und ihr Freund aus und es ging zu dritt weiter mit dem Taxi Richtung Bern. Die Bernerin hat einem ihr bekannten Taxifahrer angerufen, der sich bereit erklärt hat uns um 2.45 in Murten an einem verlassenen McDonals abzuholen. Was für ein Lebensretter! 30 Minuten später haben wir es dann doch geschafft und wir kamen fix und alle Zuhause an. Ressourceneffizient hat unsere Reise somit nicht geendet, dafür aber umso erzählenswerter und vielleicht sogar mit neuen gewonnen Freunden. Eins muss man uns vieren lassen: Wenn uns je jemand fragt, wie wir uns kennen gelernt haben, haben wir eine tolle Geschichte parat.

______________________________

Teď, když už jsem se s celým tím hippie-komunitou-šokem vyrovnala, jsem si vzpomněla na jednu milou anekdotu, na kterou jsem v té vší frustraci z minulého psaní úplně zapomněla, a ráda bych se s vámi o ni podělila. Jednoho dne jsme seděli na opuštěné pláži s "naším psem". Na druhé straně pláže za spoustou kamenů vařila marocká rodina tajine. Najednou se za námi na skále objevil chlapík se dvěma skleničkami čaje! Šel celou cestu jen proto, aby nám nabídl čaj. Neuvěřitelně milé! Ach a taky nemám žádné nové kousnutí, takže to asi přece jen není bleší invaze. Uff! Jak vidíte, mám lepší náladu - nejspíš díky Essaouiře. Essaouira - marocké Santorini, tak jí říkáme. Hipsterské město Maroka. Skvělé zakončení našeho cestování. Jak už jsem zmínila, riad byl opravdu krásný a příjemný. Celé město bylo v docházkové vzdálenosti a všechny restaurace byly skvělé. Město působí trochu západněji a pro jednou si k večeři nedáte jen tajine. První den jsme zašli do malé kavárny, kterou vedla jedna Zápaďanka a jeden Maročan. Ti dva byli zhruba v našem věku a vykouzlili opravdové gurmánské jídlo. Pak jsme obdivovali památky Essaouiry, kterou mnozí z vás možná znají ze seriálu Hra o trůny. Večer jsme se vydali do skvělé restaurace a tam opět - opravdová lahůdka! Také pršelo, což byla zase obrovská událost. Ulice byly zaplavené, a protože všechno není úplně vodotěsné, všude byly kaluže vody, dokonce i v riadu. Celkově bylo v Essaouiře trochu více oblačnosti a chladněji, ale nic takového, co nás čekalo ve Švýcarsku. Bohužel se druhý den zhoršily Näthuovy bolesti zad, a proto strávil první polovinu posledního dne dovolené v posteli. Mezitím jsem se vydala hledat lékárnu, abych mu koupila nějaké léky. Nikdy v životě jsem neviděla tolik lékáren na tak malém prostoru. Ale ani jedna z těchto lékáren nebyla otevřená. Nakonec jsem asi 30 minut od centra někde na okraji města našla lékárnu, která byla otevřená, ale prodávala pouze krémy a náplasti. Lékárník mi pak řekl, abych šla do "Pharmacy Principale". Ačkoli Google Maps tvrdily, že lékárna je trvale zavřená, podařilo se mi tam najít nějaké léky - po dvou hodinách! Lékárna byla vzdálená 4 minuty od našeho riadu. Bravo. Odpoledne jsme mohli vyrazit a trochu více prozkoumat město. Trhy jsou ve srovnání s Marrákešem balzámem na duši. Prodejci byli všichni super přátelští, vůbec ne vlezlí a opravdu féroví. Koupili jsme si konvičku a skleničky, protože chceme pokračovat v čajové tradici pro naše hosty (takže se můžete kdykoli zastavit na skleničku! (Oprava: konvička se mezitím rozbila)). Na letišti nás dokonce vyvedli kvůli konvici. Policista se na džbánek podíval zmateně a skepticky a pak řekl: "Áááááá, ten je velmi velmi starý." A to je přesně to, co jsme chtěli. Večer jsme šli do té nejmilejší restaurace na světě a skvěle jsme zakončili náš zájezd. Essaouira je opravdu okouzlující a všechno je tu pomalejší, pohodovější a také mnohem západnější než v Marrákeši. Také zde potkáte mnohem více žen pracujících v turistických oblastech a většina z nich nenosí pokrývku hlavy. Město je super útulné a lidé jsou velmi, velmi milí. Dnes jsme se vydali na cestu do Marrákeše. Nejdřív jsem řídila já, pak zase Näthu. Marrákeš je daleko od pohodové Essaouiry a jako spolujezdkyně jsem z něj dostala tisíc infarktů. Byli jsme rádi, když se nám podařilo vrátit auto bez jakéhokoli incidentu. Auto mělo malý škrábanec (pravděpodobně poškození při parkování), ale protože jsme měli plně uzavřené pojištění, nebyl to problém a nemuseli jsme nic platit. Na letiště jsme dorazili včas (3,5 hodiny předem). Bohužel náš let není tak dochvilný jako my a teď musíme doufat, že stihneme poslední vlak, který má do Bernu dorazit v 1 hodinu ráno.
Držte nám palce! Alespoň jsme dnes měli štěstí na zavazadla. Náš kufr byl kvůli všemu vlhkému a mokrému oblečení a nákupu o 2 kg těžší. V podání Easyjetu je to půlka majlantu. Když jsme chlápkovi u přepážky řekli, že kufr otevřeme a věci si dáme do příručního zavazadla, tak ho to přestalo bavit a poplatek nám odpustil. Nejraději bych rozbalila naši (teď už rozbitou) konvičku a nabídla tomu chlápkovi skleničku. Na zdraví a příště na viděnou!

Tady měl tento příspěvek skončit. Byla jsem na tento vypečený a podle mého názoru literárně brilantní závěr pyšná. Ale věci se vyvinuly jinak, než jsem očekávala. I přes zpoždění jsme stihli poslední vlak a dokonce jsme si příjemně popovídali se dvěma ženami, jednou z Bernu a jednou z okolí Fribourgu, které jsme potkali v letadle. Když všichni cestující opustili vagón, vystoupili jsme a chtěli nastoupit do vlaku do Bernu. Nějak to však nikde nebylo vidět a všechny údaje o trati byly špatně. Pak jsme si uvědomili, že jsme nevystoupili v Lausanne, ale o jednu stanici dříve. Takže jsme ve čtvrt na dvanáct večer stáli v Renens v letním oblečení, úplně zmatení, a zjistili, že jsme právě vystoupili z jediné možnosti, jak se dostat domů. Bravo. První možnost, která nás napadla, byl taxík z Lausanne do Bernu, což by rozhodně nebylo levné. Naštěstí se přítel jedné paní nabídl, že pro nás do Lausanne přijede. Museli jsme tedy hodinu čekat a v pondělí večer po půlnoci není moc podniků otevřených. Nakonec jsme se ocitly před barem v Lausanne, který se chystal zavřít, ale půvabným dámám se podařilo přesvědčit barmana, aby nás nechal sedět v baru, než uklidí a zavře. A tak jsme tam v půl jedné v pondělí večer seděli v pravděpodobně největším pajzlu v Lausanne a s chutí popíjeli pivo. Pak přijel přítel v super malém VW Golfu, který měl dveře jen vepředu a samozřejmě neměl dost místa pro všechny naše kufry. Když jsme v Golfu seděli namačkaní jako sardinky i s našimi zavazadly, připadali jsme si, jako bychom byli zase v Maroku. Auto bylo tak plně naložené, že v závislosti na terénu přistávalo na zemi. Ale jelo, což bylo dobře. Pak už jsme byli uvězněni ve zdánlivě nekonečném lánu dálničních sjezdů a nájezdů. Kvůli všem těm pracím na silnici v Lausanne se nám nepodařilo najít správný nájezd na dálnici do Bernu a neustále jsme se vraceli na podivných místech. Bloudili jsme temnými uličkami kdesi na okraji Lausanne a já se slečen v autě zeptal, jestli nejsme nějak součástí velmi promyšleného kriminálního podvodu. Třeba v našich zavazadlech pašují drogy a chtějí se nás elegantně zbavit. Ale ony dvě nebyly drogové dealerky, byly to právničky - navíc skvělé. Navzdory poněkud únavným okolnostem jsme se skvěle bavili a hodně se smáli (únava a pivo jsou vždycky výbušná směs). V Murtenu nás žena z Fribourgu a její přítel vyložili a my tři jsme pokračovali taxíkem směrem na Bern. Bernská žena zavolala známému taxikáři, který souhlasil, že nás vyzvedne ve 2.45 ráno v Murtenu u opuštěného McDonaldu. Jaká záchrana! Jaká záchrana! O 30 minut později jsme to skutečně zvládli a dorazili domů živí a zdraví. Naše cesta tedy neskončila zrovna úsporně, ale o to víc stála za vyprávění a možná i za navázání nových přátelství. To se nám čtyřem musí nechat: Pokud se nás někdy někdo zeptá, jak jsme se poznali, máme o čem vyprávět.