26.11. pobřežní cesta na sever a wádí Suneik

Ráno je hrozné horko, chvíli nám dává stín auto, ale pak už se není kam schovat. Děti se jdou koupat, nejdříve s Otou a pak se mnou, mají neskutečnou výdrž. Řádí ve slané vodě a nic jim nevadí, že se každou chvíli napijou, když si vzpomenu, jak doma vyvádí při mytí hlavy, tak to nechápu. Opět využíváme sprchy za skalou a vyrážíme dál, silnice vede po pobřeží a výhledy jsou zase úplně jiné než jsme dosud viděli, vpravo moře a vlevo kolmé stěny skalního masivu na kterém jsme byli včera. 

Silnice se klikatí mezi skalami, které místy padají až k moři. Obdivujeme ty, co stavěli tuhle cestu, nebáli se ničeho, kde bylo třeba, skálu prostě prorazili. Najednou Aneta hlásí, že vidí v moři delfíny, zastavujeme a jdeme je pozorovat, je jich celá skupinka a jezdí na úseku několika set metrů sem a tam. David si zapisuje do svého pomyslného deníčku další zvíře, které spatřil v přírodě. Zastavujeme v jediném větším městě, které máme dnes po trase, ale je ještě menší než jsme čekali. Dočerpáme benzin a protože jsme ještě nejedli, tak navrhuji zkusit malou místní restauraci. Mají obrázkový jídelní lístek a to je základ. Nakonec se nám za 8 OMR podaří objednat takovou sestavu jídel + fresh juice, že si i Lenka s Davidem našli něco, co jedí.

Poslední dnešní zastávka je Wadi Suneik, sjíždíme do Wadi do palmového háje, děti tu chtějí spát, což se zdá jako dobrý nápad, nebude tu foukat a za hodinu stejně bude tma, tak máme šanci zakempit dneska včas a zítra dříve vstát. Poslední sluníčko hezky nasvěcuje hory, zkoušíme ještě dojít pěšky k moři, ale je to přes půl kilometru a cesta je náročná - lezení po skále, tak přestože jsme si vzali baterky, tak nakonec se vracíme. Těsně před spaním ještě vidím na cestě dvě oči, posvítili jsme si na to s Otou pořádně a kousek od nás stálo zvíře velikosti kočky a vzezření hyeny, nějaká psovitá šelma s velkýma ušima. Není tady signál, takže přesnější určení až zítra...