Zanzibár(a) und Zanzinäthu

Da wir gerade im Chill-Modus sind, hat auch die Ambition regelmässig Blogbeiträge zu schreiben, abgenommen. Ausserdem hat Tanzibar schon zwei Tage in Folge keinen Strom während dem Tag. Aber, wie ihr seht, hat es doch noch geklappt.

Nach unserer Wanderung stand die Reise nach Zanzibar an. Da wir unterschiedliche Angaben hörten, wie lange der Weg von den Bergen zum Flughafen Tanga dauert (anscheinend etwas zwischen 3 und 7 Stunden) haben wir uns entschieden, genug früh loszufahren. Es stellte sich dann heraus, dass die Angabe mit den 3 Stunden realistischer war, als die mit den 7 Stunden, was dazu führte, dass wir am Flughafen 5 Stunden Wartezeit hatten. Wobei man sagen muss, dass Flughafen fast ein übertriebener Ausdruck ist für ein einziges Gebäude ohne Geldautomat und ohne Laden. Zum Glück hatte es neben dem Flughafen wenigstens eine Bar mit genau drei Getränken zur Auswahl: Cola, Fanta, Bier. Aus gesundheitlichen Gründem wählten wir natürlich das Getränk mit dem geringsten Zuckeranteil. Als wir dann endlich einchecken konnten, war der Flieger nicht da (hatte Verspätung) und mit Wanderschuhen, Jeans und langen Socken (wir mussten ja schauen, dass unser Gepäck nicht zu schwer ist) war es nicht gerade angenehm im unklimatisierten Warteraum. Doch auch dieses Warten hatte irgendwann ein Ende und wir flogen im kleinen Propellerflieger los nach Zanzibar. Unser Erstaunen war gross als wir 15 Minuten später in einem Feld mitten im nirgendwo gelandet sind. Ein Masai stand da mit einem Block und Bleistift. Als der Pilot ausstieg und unterschrieb, verstanden wir, dass es sich um das Logbuch handelte. Er liess zwei Touristen einsteigen, merkte aber, dass es nur noch für eine Person Platz hatte im Flieger. Doch auch dieses Problem war schnell gelöst. Die zweite Person nahm im Cockpit Platz. Nach dem Start im Feld flogen wir dann endlich nach Zanzibar und kamen kurz nach Sonnenuntergang an.

Unsere Unterkunft in Zanzibar ist sehr schön. Wir wohnen bei einem südafrikanischen Päärchen und unser Zimmer hat direkten Ausblick aufs Meer. Wir geniessen den Privatstrand, den wir mit nur 6 anderen Gästen teilen, den Pool, den süssen Hund und das tolle Frühstück. Das Beste ist, dass wir nur einen Bruchteil dessen zahlen, was die Gäste links und rechts von uns für die gleiche Aussicht im 5-Sternehotel ausgeben. Ebbe und Flut auf Zanzibar sind extrem: Je nach Stand ist das Meer vier Meter höher d.h. bei Ebbe können wir auf verschiedene Sandbänke laufen, bei Flut den brechenden Wellen zuschauen. In die Stadt Nungwi fahren wir meist mit einem Boda Boda. Die weiteren Teile der Insel zu erkunden, ist jedoch nicht ganz so einfach, wie wir uns das vorgestellt haben. Die Taxis sind ziemlich teuer und die Strecken ziehen sich aufgrund der schlechten Strassenverhältnisse stark in die Länge. Deswegen verbringen wir die meisten Tage in der Nähe von Nungwi. Hier wohnen auch die Australier mit denen wir jeweils Essen gehen und auch auf einem Schnorchelausflug waren. Auch wenn die Strände traumhaft sind und die Farbe des Meers völlig surreal ist, hat Zanzibar einiges von seinem ursprünglichen Charme verloren. Als Näthu vor 10 Jahren hier war, konnte er ganz alleine, ohne ein einziges anderes Boot, mit Delfinen schwimmen, auf abgelegenen Sandbänken Hummer essen und wunderschöne Korrallen betrachten. Heute werden die Delfine von mindestens 30 Booten verfolgt, die Sandbänke sind voll und die Korrallen grösstenteils tot (Klimawandel sei dank, doch auch die vielen Touristen helfen nicht...). Die Insel wurde ausserdem zu einer Sexdestination. Lokale Männer sind auf der Suche nach potenziellen Kundinnen. So sichtet man am Strand verschiedene Masai, die ihr Kronjuwel präsentieren. Wirft man als Frau einen Blick darauf, führt dies dazu, dass sie einen den ganzen Urlaub auf Schritt und Tritt verfolgen. Dies wissen wir zum Glück nicht aus Erfahrung, sondern aus Erzählungen unseres Gastgebers. Trotzü dieser touristischen Entwicklungen ist Zanzibar im Vergleich zu europäischen Sommerdestinationen immer noch vergleichsweise leer und idylisch.

PS: Es sieht so aus, als wäre Näthus Handy kaputt gegangen. Falls er nicht schreibt, ist das der Grund.

__________________________

Od té doby, co jsme v režimu "chill", ambice psát pravidelné blogové příspěvky se snížily. Kromě toho je Tanzibar už dva dny po sobě přes den bez elektřiny. Ale jak vidíte, nakonec to přece jen vyšlo:

Po vandru nás čekala cesta na Zanzibar. Protože jsme slyšeli různé informace o tom, jak dlouho bude trvat cesta z hor na letiště Tanga (prý něco mezi 3 a 7 hodinami), rozhodli jsme se vyrazit dostatečně brzy. Ukázalo se, že 3 hodiny na konec bylo reálnější než 7 hodin, což znamenalo, že jsme na letišti museli čekat 5 hodin. Nutno říci, že letiště je téměř nadnesený výraz pro jedinou budovu bez bankomatu a bez obchodu. Naštěstí byl vedle letiště alespoň jeden bar, kde byly na výběr přesně tři nápoje: Cola, Fanta, pivo. Ze zdravotních důvodů jsme samozřejmě zvolili nápoj s nejnižším obsahem cukru. Když jsme se konečně mohli odbavit, letadlo tam nebylo a melo dost zpoždení a v turistických botách, džínách a dlouhých ponožkách (museli jsme davat bacha aby zavazadla nebyli moc težké) to v neklimatizované čekárně nebylo zrovna příjemné. Ale i toto čekání nakonec skončilo a my odletěli na Zanzibar malým vrtulovým letadlem. Náš údiv byl veliký, když jsme po 15 minutách přistáli na nejakým poli. Stál tam Masaj s papírem a tužkou. Když pilot vystoupil a podepsal papír, pochopili jsme, že to je pilotní deník.
Pilot na konec pustil na palubu dva turisty, ale všiml si, že v letadle je místo jen pro jednu osobu. Ale i tento problém byl rychle vyřešen. Druhá osoba se usadila v pilotní kabině. Po startu na louce jsme konečně odletěli na Zanzibar a dorazili krátce po západu slunce.

Naše ubytování na Zanzibaru je velmi pěkné. Bydlíme u jihoafrického páru a náš pokoj má přímý výhled na moře. Užíváme si soukromou pláž, kterou sdílíme pouze s dalšími šesti hosty, bazén, roztomilého psa a skvělou snídani. A co je nejlepší, platíme jen zlomek toho, co za stejný výhled v pětihvězdičkovém hotelu utratí hosté po naší levici a pravici. Odliv a příliv jsou na Zanzibaru extrémní: v závislosti na přílivu je moře o čtyři metry výš, tzn. že při odlivu se můžeme procházet po různých písečných náplavech, při přílivu můžeme pozorovat lámající se vlny. Do městečka Nungwi se obvykle dopravujeme s Boda Boda takže motorkou. Prozkoumat ostatní části ostrova však není tak snadné, jak jsme si představovali. Taxíky jsou poměrně drahé a cesty jsou kvůli špatnému stavu silnic velmi dlouhé. Proto většinu dní trávíme v okolí Nungwi. Zde také jsou ubytované Australané, se kterými chodíme na večeře a s kterýma jsme se taky vydali na výlet za šnorchlováním. Přestože jsou pláže fantastické a barva moře zcela přirozená, Zanzibar ztratil něco ze svého původního kouzla.
Když tu byl Näthu před deseti lety, mohl si sám zaplavat s delfíny bez jediné další lodi, jíst humry na odlehlých písečných plážích a pozorovat nádherné korály. Dnes se za delfíny plaví nejméně 30 lodí, písečné přesypy jsou plné a většina korálů je mrtvá (kvuli klimatickým změnám a turistům...). Ostrov se také stal sexuální destinací. Africké muži zde hledají potenciální zákazníce. Na pláži jsou například vidět různé Masaje jak předvádějí své "klenoty". Pokud se na ně žena koukne, nasledují ji na každém kroku. Naštěstí to neznáme z vlastní zkušenosti, ale z vyprávění našeho hostitele. I přes tento turistický rozvoj je Zanzibar ve srovnání s evropskými letními destinacemi stále poměrně prázdný a idylický.