"Deux minutes"

Wir sind nun in unserem Riad in Marrakesch angekommen. Ein banal klingender Satz, dessen Erörterung jedoch fast einen eigenen Blogeintrag wert ist. Die Anreise erforderte vor allem eine Tugend, leider diejenige, die ich am wenigsten besitze: Geduld.

Zuerst hatte unser Flug eine Stunde Verspätung - kann passieren, kein Problem. Statt um 18 Uhr kommen wir um 19 Uhr an, dann sind wir so um 19.30 im Riad und können um 20 Uhr essen. Passt bestens. Nun leider haben wir in dieser Rechnung die marrokanischen Einreisekontrollen nicht einberechnet. Eine ca. kilometerlange Schlange (nein wirklich nicht übertrieben, wir habens ausgerechnet) erwartete uns bei der Ankunft. Mehr oder weniger geduldig warteten wir ab, bis wir an die Reihe kamen. Endlich standen wir eineinhalb Stunden nach Ankunft freudig vor einem Polizisten, bereit unseren heisserwarteten Einreisestempel zu erhalten, doch dieser entschied sich bei meinem Anblick glatt seine Kaffeepause einzulegen. Okay, warten wir halt auf den nächsten. Endlich wurden wir durchgewunken, doch nach der Schlange ist vor der Schlange. Das Gepäck muss noch geröngt werden. Noch einmal anstehen. Leider genau auch hier vor einem Polizisten, der sich glatt entschied eine Pause einzulegen. Nun ja, wir haben es dann geschafft und sogar das Schild mit dem Namen unseres Riads gefunden. Es kann losgehen. "Deux minutes", meinte der Mann mit dem Schild. Aus 2 wurden 25 Minuten. Endlich geschafft! Da der Fahrer jedoch neu war, hat er das Riad nicht gefunden. Nun schon gar nicht mehr so geduldig und ziemlich hungrig warteten wir auch hier wieder die euphemistischen "Deux minutes". Als wir dann begrüsst wurden von super netten Mitarbeitenden bekamen wir noch eine sehr liebe Tour über die historischen und architektonischen Hintergründe des Riads. Nett aber vom Timing unpassend, wenn man unglaublich hungrig ist. Auch das haben wir geschafft nun nur noch "deux minutes" kurz eine Navigationsapp herunterladen (Google Maps funktioniert hier nicht gut genug), in der sie uns die Adresse des Riads eingeben, damit wir zurückfinden. 25 Minuten sind wir da gesessen und haben gewartet bis die App endlich geladen hat. Dann folgten weitere 20 bis auch die Karte auf der App heruntergeladen wurde. Karikaturesk, dachten wir. Nun müssen sie nur noch unsere Pässe kopieren, dauert "2 minutes". An diesem Punkt hatten wir uns schon damit abgefunden, mit einem Andi-Jost-Znacht (ca. 2.5 Mandeln pro Person, die wir noch vom Migros übrig hatten) ins Bett zu gehen. Doch nach weiteren 20 Minuten war es dann so weit und wir konnten uns endlich auf die Suche machen nach einem Restaurant, dass uns um Mitternacht noch etwas kochen würde. Wir wurden Streetfoodecke fündig und bestellten eine Omelette. Die ist schnell gemacht und dann können wir endlich essen. Dies erwies sich schlussendlich als die scheinbar aufwändigste Omelette der Welt. Die Vermutung liegt nahe, dass der junge Herr die Zutaten noch zusammensuchen musste in der Nachbarschaft, da er so spät Abends nicht mehr viel auf Lager hatte. Doch auch dieses Warten hatte ein Ende. Geht eben etwas langsamer und chilliger her hier. Nun also versuchen wir (vor allem ich) für den Rest der Reise unseren inneren Buddha heraufzubeschwören und immer etwas Reserveessen dabei zu haben.

Neben den eigentlich völlig normalen Reisekomplikationen ist es unglaublich schön hier, das Riad wirkt authentisch, ist pikturesk und hat eine wunderschöne Dachterasse. Eine Oasis im Gegenzug zum krassen Trubel auf der Strasse. Enge Gassen, überall Motorräder, Verkäufer, Touris,... Die Gassen sind so eng und verwinkelt, dass die Taxifahrer sich weigern uns bis ans Riad zu fahren. Mein momentanes Gemüt ist deswegen vor allem geprägt von Panik, wenn ich daran denke, dass wir morgen unser Auto abholen sollen. Drückt uns die Daumen!

______________________________________

Nyní jsme dorazili do našeho riadu v Marrákeši. Banálně znějící věta, která však stojí téměř za samostatný blok. Cesta vyžadovala především jednu vlastnost, bohužel tu, kterou mám nejméně: trpělivost.

Nejprve měl náš let hodinové zpoždění - to se může stát, žádný problém. Místo v 18 hodin přilétáme v 19 hodin, takže v 19.30 jsme v riadu a ve 20 hodin můžeme jíst. Perfektně to sedí. Bohužel jsme do tohoto výpočtu nezahrnuli marocké imigrační kontroly. Po příjezdu nás čekala asi kilometrová fronta (ne, opravdu nepřeháním, spočítali jsme to). Více či méně trpělivě jsme čekali, až na nás přijde řada. Konečně, hodinu a půl po příjezdu, jsme šťastně stáli před policistou, připraveni převzít naše netrpělivě očekávané vstupní razítko, ale ten se při pohledu na mě rozhodl dát si pauzu na kávu. Dobrá, počkáme si na dalšího. Nakonec nás mávnutím ruky pustili dál, ale po frontě je před frontou. Zavazadla ještě musí projít rentgenem. Další fronta. Bohužel opět přímo před policistou, který se rozhodl udělat si přestávku. No, nakonec jsme to zvládli a dokonce jsme našli ceduli s názvem našeho riadu. Byli jsme připraveni vyrazit. "Deux minutes," (dvě minuty) řekl muž s cedulí. Ze dvou minut se stalo 25 minut. Konečně jsme to zvládli! Ale protože řidič byl nový, nemohl riad najít. Teď už jsme nebyli tak trpěliví a měli jsme docela hlad, a tak jsme opět čekali na eufemistické "Deux minutes". Když nás přivítal super milý personál, čekala nás krásná prohlídka historického a architektonického zázemí riadu. Pěkné, ale doba byla nevhodná, když má člověk neuvěřitelný hlad. To jsme také zvládli, ale teď už jsme si jen museli za "deux minutes" stáhnout navigační aplikaci (Google Maps tu moc dobře nefunguje), ve které nám dali adresu riadu, abychom našli cestu zpět. Seděli jsme tam 25 minut a čekali, až se aplikace konečně načte. Pak dalších 20, než se do aplikace stáhla i mapa. Komiksové, říkali jsme si. Teď už jim jen stačí opsat naše pasy, trvá to "2 minutes". V tu chvíli už jsme se smířili s tím, že půjdeme spát se svačinou "Andi-Jost" (cca 2,5 mandle na osobu, které nám ještě zbyly z Migrosu). Ale po dalších 20 minutách se čas přeci jen dostavil a my jsme se konečně mohli poohlédnout po restauraci, kde by nám o půlnoci něco uvařili. Našli jsme Street Food Corner a objednali si omeletu. Je to rychlovka a pak se konečně můžeme najíst. Nakonec se z toho vyklubala ta nejpropracovanější omeleta na světě. Zdá se pravděpodobné, že mladý pán musel ingredience shánět v okolí, protože takhle pozdě v noci už toho moc na skladě neměl. Ale i toto čekání se nakonec vydařilo. Tady je to trochu pomalejší a pohodovější. Takže se teď (hlavně já) snažíme na zbytek cesty přivolat svého vnitřního Buddhu a mít s sebou vždy nějaké náhradní jídlo.

Kromě běžných komplikací spojených s cestováním je tu neuvěřitelně krásně, riad vypadá autenticky, je malebný a má nádhernou střešní terasu. Oáza v kontrastu s ruchem na ulici. Stísněné uličky, všude motorky, prodavači, turisté... Uličky jsou tak úzké a klikaté, že nás taxikáři odmítají vzít k riadu. Můj současný stav se tedy vyznačuje hlavně panikou, když pomyslím na to, že si zítra musíme vyzvednout auto. Držte nám palce!