Jedenáctý den

Jedenáctý den jsme se probudili přímo v luxusním ubytování. Měli jsme střechu nad hlavou, čistý horský vzduch, hory jako na dlani a v pozadí bečení oveček. Jediné co tuto horskou idylku v horské chatě u bači kazilo byl velmi silný vítr, který nás celou noc budil a trochu jsme se báli, aby nám neodnesl střechu. Střecha naštěstí vydržela a my jsme mohli ráno vylézt ven z horské chaty a nadechnout se do mlhavého rána, kde na nás čekal pes Bertold – tohoto jména třetí.

Po skromné snídani za námi dorazil bača / horský průvodce a nepotěšil nás radostnou zprávou: Dneska to vypadá na bouřku a silný déšť a horskou túru by nedoporučoval. Jako zkušení horalové jsme se rozhodli nepokoušet štěstí a vyrazit bezpečnou cestou zpátky k autu, místo na nejvyšší horu Černé Hory.

Rozloučili jsme se s místním bačou a vyrazili jsme. Pes Bertold šel s námi. Po cestě dolů jsme potkali dvě milé američanky, které doprovázel pes Daisy. Náš pes Bertold se od nás odpojil a připojil se ke slečnám, zrádce jeden. K nám se ale připojil pes Daisy –američanky ani nepoznali, že je mužského pohlaví (já taky ne, ale máme biologa sebou). Ihned jsme Daisy přejmenovali na Bertolda – již čtvrtý. Společně s Bertoldem jsme dorazili dolů k jezeru, které jsme zanechali o trochu špinavější, než když jsme dorazili. V té chvíli nás opustil Bertold a připojil se k jiné skupině, další zrádce.

Návštěvu Durmitoru jsme zakončili v hotelu u jezera, jehož místní záchod si naši návštěvu pamatuje dodnes – přeci jen jsme necelých 24 hodin byly mimo civilizaci. Dorazili jsme k autu a vyrazili jsme autem směr Podgorica. Cestu jsme se rozhodli si zpříjemnit jízdou po zákrutovité silnici přímo středem Durmitoru, kde nás zastihnul slíbený déšť a po jedenácti dnech na tripu konečně omyl naše auto. Dorazili jsme k nádrži Piva, ke které jsme sjeli z hor a u toho projeli několik autentických tunelů. Dále jsme pokračovali v naší pouti, dali jsme si meloun s výhledem na skládku a dojeli ke klášteru Ostrog. Odvážnější znás si dali k němu výšlap, dostali jsme zapůjčené černé sukýnky, aby zakryly naše svůdná kolena a pokochali se tímto klášterem. Pak už nám nic nebránilo dorazit do Podgorici.

V Podgorici jsme nic neviděli. Prostě v ní nic není. Aby jsme měli aspoň čím se pochlubit našli jsme v ní náhodnou věž, u které jsme se vyfotili. Zbytek byly pouze staré polorozbořené stavby. Návštěvu jsme zakončili v nákupním centru a jeli hledat místo na spaní, které jsme našli u blízké řeky, dali si k večeři rizoto a šli spát.

Fíla