Desátý den

Dnešní den začal ještě dřív než jsme všichni čekali, všechny nás totiž probudil Honzík, který z ničeho nic začal ze spaní volat o pomoc. Asi se mu zdálo něco o medvědech, kdoví. Potom následoval delší přejezd černohorským vnitrozemím do města Žabljak odkud jsme chtěli vyrazit na túru do NP Durmitor.

Po příjezdu do Žabljaku jsme si v rychlosti zabalili jen ty nejnutnější věci a mohli jsme vyrazit. Nutno podotknout, že kvůli vysokým teplotám přes den jsme se rozhodli vyrazit v pozdním odpoledni následně přespat někde v horách a druhý den pokračovat směrem na nejvyšší vrchol, Bobotov Kuk.

S sebou jsme si nakonec nesli akorát vodu, jídlo, teplé oblečení na noc a spacák. Někteří jedinci z nás byli dokonce donucení vyměnit pantofle za pevnou obuv, komfort za diskomfort a v neposlední řadě pivo za vodu.

Bohužel se nám podařilo vyrazit skoro o hodinu později než bylo původně plánováno, takže nezbývalo než se pořádně opřít do noh a začít šlapat abychom vůbec stihli dojít za světla na předem určené místo spaní.

První etapa vedla kolem jezera a lesem, kde začlo první stoupání, ale v tu chvíli nám větší problém dělalo abnormální množství hmyzu, který se nás držel dokud se nám nepodařilo vystoupat nad úroveň lesa. Mezitím se k nám připojil Bertold, pes který se stal naším guidem a držel se nás po celou dobu výstupu.

Druhá etapa výstupu už byla nad úrovní lesa mezi skalisky odkud se nám naskýtaly každou chvíli dechberoucí výhledy. Vzhledem k tomu, že čas utíkal rychleji než bychom potřebovali, tak jsme se rozhodli dva menší vrcholy co byly cestou nakonec vynechat a jen obejít po vrstevnici. Když jsme se vyškrábali na hřeben ve výšce nějakých 2 000 m n. m., kde nás zasáhl poryv silného větru, museli jsme si cestu proklestit skrz keře abychom se dostali na druhou stranu horského masivu.

Třetí etapa už nespočívala ve výstupu někam vzhůru, ale naopak jsme museli začít sestupovat směrem dolů do údolí, kde se ve výšce 1 800 m n. m. mělo nacházet naše místo k přenocování. Jak už to tak ale na horách bývá klesání bývá častokrát náročnější a nebezpečnější než stoupání. Zvolili jsme proto tomu adekvátní tempo a opatrně sestupovali krok za krokem.

Do údolí jsme došli už celkem za šera. Přivítal nás místní bača se stádem ovcí, který nám nabídl přespání v jednom ze svých přístřešků a my mohli usnout v poklidu s vědomím, že máme střechu nad hlavou.

Řízek