20.11. Rub Al-Chálí, Ubar

Ráno nás tahá ze stanu opět pronikavé světlo, děti už si zase hrají v písku. Balíme a zkoušíme se nasnídat, objevil nás ale mrak much a tak zkoušíme popojet jinam. Ukazuje se, že jsou ale všude, zejména tam, kde je poblíž nějaká civilizace nebo lidi. Volíme tedy taktiku zastavit, vzít si jídlo z kufru dopředu, popojet (za jízdy se dají mouchy celkem slušně vyhánět okýnky) a pak se najíst v autě. 

Na iOverlanderu jsem našla místo, kde jsou nejbližší duny, vracíme se tedy kousek zpět a odbočujeme na jinou cestu. Probíhají tu práce na silnici, tak se chvíli zarazíme, že se tam asi nedostaneme, ale pak si vzpomeneme, že tady žádná práce na silnici neznamená uzavírku, buď se počká, až stroj uvolní za chvíli cestu a projede se stavebním územím (v horách) nebo se to prostě objede okolo. Koukáme kde jsou stopy a neohroženě se vrháme do písku. Silničáři pokládají asfalt. K našemu překvapení po chvíli začíná silnice a podle stop už se po ní jezdí, tak jedeme také. Po pár km je zase kus bez asfaltu na kterém se pracuje a po další objížďce zase pokračuje asfaltka. Projíždíme kolem místa, kde je obří prázdné parkoviště, nechápeme k čemu, ale je tam cedule 'Festival Oasis'. O kus dál je dopravní značka: 'Tourism experiment area', tomu nerozumím a zní to trochu děsivě. 

Jedeme dál a brzy končí silnice a pokračuje zhutněná pouštní cesta a i ta po chvíli končí a dál jsou jen koleje vyjeté v písku. Ota se nechá chvíli hecovat dětmi a nakonec se odhodlaně vrhá do písku. Trochu v tom plaveme, je to asi jako jízda v bahně, ale jedeme dál, ani jednou jsme se nezahrabali. Přijíždíme k pěkné duně a říkáme si, že to stačí, stojíme pod ní a dosnídáváme. Za chvíli přijíždí skupina aut s turisty a bez zaváhání jedou na dunu, takhle se to dělá! Za pár minut u nás zastavuje auto se dvěma průvodci, jestli potřebujeme pomoc a jestli pojedeme nahoru. Popravdě říkáme, že si na to netroufáme. 'Chcete tam vyvézt?'. Ota jde do vedlejšího auta a borec ho bere horem přes dunu, za chvíli jsou tam. Druhý borec si sedá za náš volant, je vidět, že v písku nejede poprvé, jízda jako na Matějské v kopečkách pod dunou, jedeme několikrát, protože na dunu se mu nedaří vyjet, zkouší vypnout vše co se dá, vypíná klimatizaci (šetří to auto), ABS a všechny další funkce, nakonec upustí gumy (i to se v písku doporučuje), ale stejně to nepomůže. Říká, že je něco s trakcí, že ji to zablokuje, že máme moc chytrý auto plné elektriky, že oni mají jednoduchá. I tak nás vyveze do půlky duny. Je to ohromný zážitek, nejen jízda v písku, ale i to jak mile a sympaticky se omáňané chovají. Turisté si zatím prohlíželi dunu a když odjíždějí, ujišťuje se ještě chlápek, že je vše ok a že dokážeme odjet. Jdeme se také projít po duně, děti se kloužou dolů po zadku a nakonec i po břiše. Cestou zpátky zastavujeme a prohlížíme si místní flóru a snažíme se vypátrat faunu, nacházíme ale jen různé druhy stopiček a dřev v pískových převislech, rostou tu i krásně kvetoucí tlustolisté vysoké kytičky a několik druhů keřů. 

Další zastávkou je Shisr, místo 170km severně od Salalah v poušti, kde v roce 1990 objevila NASA pomocí satelitu místo, které mohlo být bájným bohatým městem Ubar o kterém se píše v bibli i v koránu. Zda je jím skutečně je nikdo neví, ale archeologický průzkum prokázal osídlení místa již 5000 let BC. Tato legenda je zajímavější než skutečnost. Za vstupné si zde můžete prohlédnout nevelký oplocený areál se zbytky zrestaurovaných zdí. Máme ho ale cestou, tak je to příjemné zpestření. Do Salalah dojíždíme v podvečer, ubytováváme se v hotelu, který jsme našli přes booking.com na 4 noci. Jak Ota říká, uděláme si dovolenou v dovolené. Tentokrát máme šťastnou ruku, apartmán je velký, čistý, je tu pračka a funkční wifi.