Osmý den

Vstali jsme ve Vloře a netrpělivě jsme čekali na to, až nám opraví auto. Mezitím jsem se ráno s Honzíkem vydal do lékárny kvůli jeho vyrážce. Tam na nás čekali dvě velmi milé lékárnice (matka s dcerou) a na první pohled usoudili, že se jedná o alergickou reakci. Starší z lékárnic si tedy vzala Honzíka bokem a píchla mu injekci do zadnice. Kombinace zvuků křičícího Honzíka a paní lékárnice, které jsem nerozuměl ani slovo, mě opravdu velmi rozesmála.

Poté, co jsme se vrátili na naše ubytování, už jsme se museli začít balit, protože do 12 hodin už jsme měli být vystěhováni. Na oběd jsme si zašli do nedalekého KFC, kde jsme se rozhodli, že budeme čekat než nám dají vědět jak je na tom naše auto.

Před třetí hodinou odpolední jsme se rozhodli, že se přesuneme na promenádu u moře a během chvilky nám volala paní z pojišťovny, že už je naše auto opravené. Rozdělili jsme se tedy na 3 dvojice: já s Hansem, Béďa s Fílou, a Řízek s Matym.

Já s Hansem:

Rozhodli jsme se, že bude rozumnější si zajít kvůli vyrážce do nemocnice. Čekala nás tedy 3 km dlouhá procházka, na které jsme potkali 6 českých turistů, kteří byli podobně staří jako my. Po sdělení dojmů z našich cest jsme tedy pokračovali dál. V nemocnici nás překvapilo poměrně moderní vybavení a přátelský přístup lékařů. Bohužel je sobota, tak nám nemohou udělat všechna potřebná vyšetření. Měli podobný názor jako lékárnice a předepsali nám tedy léky na alergii.

Béďa s Fílou:

Naše výprava začala radostnou zprávou, že je auto připravené. Ihned jsme tedy vyrazili, nejprve pro peníze, protože je chtěli v hotovosti. Vybrali si místní šunky, prohodili na eura a vyrazili k místu, které nám místní slečna označila jako autobusovou stanici.

Zde jsme nastoupili k místnímu taxikáři do auta, který se ujal úkolu místního autobusu a provozoval sdílené taxi. Po cestě jsme zažili skutečnou balkánskou jízdu: přeplněné auto, předpisy netřeba a zastavení dopravy kvůli pokecu s kamarádem. Nakonec nás vysadil ve vesnici, kde bylo naše auto. Našli jsme autoservis podle lokace a nakoukli dovnitř. Rukama nohama a neschopnou přítelkyní na telefonu (paní od pojišťovny) jsme zjistili, že to není on. Místní borec nás dovedl do jiné a zde jsme již dostali naše auto. Potom jsme již s úlevou na srdci jeli zpět do Vlory vyzvednout zbytek posádky.

Řízek s Matym:

Na naši dvojici zbyl asi ten nejméně zábavný, ale zároveň neméně důležitý. Pro urychlení situace jsme zůstali ležet v parku na trávě a hlídali zavazadla všech ostatních, aby se s nimi nemuseli tahat, mezitím si k nám přisedli dva místní domorodci, od kterých jsme zprvu nevěděli co čekat. Nakonec si s námi dali pivko, my jím vysvětlili naši situaci a pokračovali v cca dvouhodinovém čekání na návrat ostatních členů výpravy.

Načasování nemohlo být lepší, ve stejný čas jsme se k věcem vrátili já s Hansem a Béďa s Fílou již v autě… konečně nám něco vyšlo. Naložili jsme tedy všechny věci a vyrazili jsme směrem k Tiraně (hlavnímu městu Albánie). Na kraji města jsme rozložili spacáky, někteří z nás si šli zaběhat, dali jsme si večeři a šli jsme v klidu spát.