2.12. Sur, lodě dhow, wádí Shab

Děti se jdou ještě rychle vykoupat, z vody je dostává objev malých medůzek. Jedeme do přístavního města Sur, kde se ještě udržuje tradiční vyroba dřevěných lodí dhow. Toto řemeslo už ovládá jen hrstka lidí, jedna loď se staví ručně bez plánů 3-4 roky. Sám sultán zadává zakázky na lodě, aby toto řemeslo udržel při životě. Mají rozestavěné dvě lodě a je možné si do obou vlézt po žebříku, procházíme se trupem rozestavěné lodi a je to docela výzva, protože tu není žádná plošina, lezeme po žebrech lodi až do špičky. Vedle staví ještě menší loď, ta už má hotovou palubu a také se na ní dá vylézt.

Je poledne a davy se trousí do mešit na polední motlitbu a my se loučíme se Surem. Do Wádí Shab přijíždíme v půl druhé, loďkou se necháme převézt na druhý břeh ústí wádí a pokračujeme po betonové cestě, která se mění na cestu s ohlazenými valounky. Postupně se pěšina zvedá a vede po balkonu ve skalní stěně zúženého kaňonu. Přicházíme na místo, odkud lidi plavou do jeskyně, zdá se nám to z mapy jako dlouhé plavání, tak jdeme dál po pěšině po skále, která je značena v mapě. V terénu značena není, ale občas je tu vybetonovaný schůdek nebo zpevněný kus cesty, což nás ujišťuje, že jdeme dobře, protože jinak je to dost exponované a vysoko na skále nad vodou. Při klesání zpět do kaňonu jsou tu dokonce schody. Jsme u vody, slyšíme pod sebou hlasy lidí koupajících se v jeskyni, ale dělí nás několik výškových metrů a zával z obrovských balvanů. Prolézáme o etáž níž, už jsme jen tak 10m nad hlasy, ale kudy dolů. Cesta zpátky nás neláká, musíme to zvládnout dolů. Vidíme vodopád mizící pod skalou v díře. Na to nemáme odvahu (ale zpětně zjišťujeme, že to byla nejjednodušší cesta). Oblézáme ho tedy zleva, je tu skalka se zbytkem provazu. Chvíli to obhlížím a usuzuji, že to půjde, sice provaz končí na šikmé skále nad vodou, ale když se přeleze do spáry, přistane člověk bezpečně v jeskyni. Lezu první a jde to lépe než to vypadalo, postupně si podáváme děti. Uf! Přebalujeme suché věci do loďáku a lahve s pitím do batohu. Zpátky rozhodně plaveme. Do vody to už máme z jeskyně po skále kousek a už plaveme velice úzkým průplavem do vodní jeskyně. Toho se nebojíme, tudy chodí všichni turisté (narozdíl od naší kozí stezky). Už je pozdě, tak jsme v jeskyni nejdříve skoro a pak úplně sami. Vedle vodopádu visí lano, lezu nahoru, jde to dobře a zjišťuji, že jsme tudy mohli snadněji dolů, alespoň za současného vodního stavu. 

Vyřádíme se v jeskyni a plaveme zpátky. Potkáváme se s 2 Egypťany, kteří nás upozorňují, že za půl hodiny jede poslední loď. Z toho si hlavu neděláme, je tu s námi ještě hodně lidí a přinejhorším to u parkoviště přeplaveme. (a týpek na parkovišti říkal, že to jezdí do 17h, ale 17:10 ještě ok). Ještě nás upozorňují na tmu a na kluzké kameny, evidentně o nás mají obavy a pak se loučí, jakože na nás nebudou čekat. Plaveme zpátky, Davida táhnu na laně, abychom byli rychlejší, necháváme za sebou řadu lidí včetně Egypťanů. Zpátky u přívozu jsme za překvapivých 3/4 hodiny včetně plavací části, která byla rychlejší než jsme čekali, je ještě světlo a převozník zdaleka nevypadá, že by se to chystal zabalit. 

Dáváme podvečerní svačinku a hledáme v mapě kam pojedeme spát. 3/4h odsud nacházím Wadi al Arabiyin, kde podle iOverlanderu spalo několik skupin a moc se jim tam líbilo. Odjíždíme už za tmy, wádí má středně náročnou cestu, tušíme okolo sebe hory a skály. Vytipované místo je obsazené, tak jedeme o jedno dál, kde u vysychajícího jezírka jsou drobné kamínky na kterých se utáboříme. Oproti recenzím voda není moc čistá, zřejmě je sucho a voda už tu déle stojí. To nevadí, zítra máme v plánu poslední koupání v moři.