29.11. Manizifat, Sharqiya sands

První dnešní zastávka je opuštěná vesnice Manizifat poblíž města Ibra, jsme tu brzy, tak ho máme jen pro sebe. Vesnici opustili obyvatelé po roce 1990, když dostali od Sultána Qaboose lepší příležitost k bydlení, staré hliněné domy se vlivem dešťů rozpadají a bylo jednodušší postavit o kus vedle nová obydlí, než opravovat tato stará. Do dneška tu zůstalo jen pár starých lidí, kteří se již nechtěli stěhovat, noví lidé se sem již stěhovat nesmí. Ve vesnici jsou rozpadající se hliněné domy, které jsme si mohli dle libosti prolézt, někde zbyly ještě schody, ale patra už většinou spadla. V jednom opraveném domě je muzeum, kde jsme si mohli prohlédnout jak takový tradiční ománský dům byl zařízen. Průvodce nám povyprávěl o historii Ománu i této vesnice. Žilo tu 18 rodin, celá vesnice byla obehnána hradbami, ve kterých bylo 7 bran, které se každý večer zavíraly. U každé brány byla mešita a škola, do které dojížděly děti i z okolních vesnic. Po prohlídce jedeme úzkými uličkami do vedlejší, též zaniklé vesnice, kde je funkční mešita a staré tržiště. 

Před cestou dál doplňujeme zásoby a vodu, do pouště vjíždíme podle mapy u městečka Al Mintirib. Lepí se na nás průvodci, kteří nás chtějí doprovázet. Setřást toho druhého nám dalo hodně práce, přesvědčoval nás, jak to je náročné, ale my raději objevujeme sami a svým tempem. Jedeme podle mapy.cz do místa, kde je kemp 1000 nights a pak se uvidí. V této poušti jsou longitudinální duny od severu k jihu, mezi nimi se dá v pohodě jet po tvrdém písku. Míjíme několik kempů pro turisty obehnaných vysokou zdí a najednou vidíme, jak jiná auta přejíždí dunu do dalšího údolí, chvíli pozorujeme kudy jedou a pak se vydáme za nimi, dokonce je tu směrovka na 1000 nights. Yes, a pak že to nezvládneme! Cesta je jasná, vyjetá, auto ji zvládá v pohodě. V jednom místě špatně odbočíme a zajedeme k nějakému beduínovi domů, ale za chvíli jsme zpátky na správné cestě. Míjíme kemp 1000 nights a před námi cesta opět stoupá na dunu, vyjíždíme také nahoru, bydlí tu zase beduín, ale kousek dál je pěkné místo, je tu několik rozfoukaných ohnišť, evidentně sem vozí také turisty, ale dnes tu nikdo není, dokonce tu není ani moc odpadků. 

Vybíráme si tedy ploché místo na stany. Děti si jdou hrát do dun, Ota staví dnes stany sám a já běžím využít posledního sluníčka na focení. Když máme všechno hotovo a skoro i uvařeno, tak v šest hodin se soumrakem se zničeho nic zvedá prudký vítr. Málem ani nestíháme chytat stany. Rychle vše balíme a kotvíme alternativně stany. I tak máme ve všem písek. Děti zalezou do stanu a večeří vevnitř. Vítr se do půlnoci skoro utišil, takže jsme se i vyspali. Rušily mě jen ještěrky, které podle stop okukovaly stany, ale když jsem vykoukla ze stanu, tak jsem nikdy žádnou neviděla. (A ráno jsem měla malýma zoubečkama ohryzanou pantofli).