25.11. Baobab forest, Jabal Samhan

Check out je ve 13h, tak ještě využíváme dopoledne k dosušení auta a k pečlivému přebalení před další cestou. Vyrážíme do hor na vyhlídku k Jabal Samhan. 

Cestou nás čeká turisty vyhledávaný "Gravity point", kde má díky optickému klamu vypadat, že auta jezdí samy do kopce. Chvíli tam stojíme u značky a přemýšlíme na kterou stranu ten zázrak má být, když zastavuje ománec vezoucí turisty, zastavuje auto, vypíná motor a ukazuje nám, že auto je teď vypnuté a jede to wow! do kopce. Tohle performance je na celé věci to nejlepší, protože Lenka na to kouká a říká to co si všichni myslíme: "Ale vždyť tam to je z kopce, je to správně". Asi se na tuhle parádu nesmí vystoupit z auta, jinak je ta perspektiva jiná. 

Pokračujeme serpentinami k Baobab forest a moc od toho neočekáváme. Zastavujeme hned na parkovišti na hlavní silnici, odbočku jsme přejeli. Děti sice trochu protestují, je dost horko, ale je to opravdu jen pár stovek metrů a už kolem odbočky jsou krásné baobaby, takže stojí za to se tudy projít pěšky. Z druhého parkoviště pokračujeme ještě lesem po stezce dál, jsou tu další baobaby a cesta končí u jednoho obrovského. Les je moc příjemný, jsou tu i jiné druhy listnatých stromů a opět ještěrky. Pak ještě nakoukneme po krátké pěšince k potoku, ale je tu zakázané koupání, nevíme zda kvůli Schistosomoze, ale neriskujeme to.

Už se blíží podvečer, ale vyjet až na vrcholky hor si nemůžeme odpustit, tak se vydáváme na kopec až na vyhlídku na Jabal Samhan. Na vrchu je široká náhorní plošina, na jejím kraji skály padají strmě do údolí. Při Karheefu bývají vyhlídky nad mraky, dneska vidíme až k moři, ale údolí je lehce v oparu. Je tu ale vybudovaná pěkná vyhlídková cesta a kromě jedné ománské rodiny jsme tady sami. 

Zdrželi jsme se s Davidem na vyhlídce a v dáli jsem uviděla nějaký pohyb, něco tam běhalo a bylo toho víc. David mě přemluvil, že se na to půjdeme podívat. Šli jsme tedy pěšinkou pod skalou a skutečně se nám podařilo spatřit a vyfotit zvířata, která jsme později určili jako Damany skalní. Viděli jsme jich několik a David se dokonce k jednomu přiblížil hodně blízko. Měli nory ve skalních převisech. Na parkoviště jsme se vrátili akorát se západem slunce. 

Vzhledem k tomu, že je jasné, že budeme hledat stejně místo na spaní za tmy, rozhodli jsme se dojet až na hodinu vzdálenou vyhlídnutou pláž (na můj návrh že místo na pláži přespíme na horách, že je tu pěkný chládek, se nikdo nechytil). Pláž je opravdu krásná, se skalkami a okolními horami, ale hrozně foukalo, nakonec jsme usoudili, že to naše stany ustojí a v částečném závětří skalky a auta jsme stany postavili. Využili jsme alespoň venkovní sprchy poblíž nedaleké vodárny. Děti spaly za chvíli, já se půl noci budila tím, jak vítr cloumal stanem a taky světlem blížícího se úplňku.