Pobaltí 2025

Lokalitu letošní dovolené jsme řešili skoro celý rok. Protože jsme se rozhodli konečně porušit tradici a vynechat Mácháč, měli jsme konečně spoustu času pro něco delšího. Já jsem chtěla do Norska, Roman do Pobaltí. Jak už to u nás ale bývá, přizpůsobila jsem svůj názor Romanovi, stejně tak děti, a začali jsme se těšit do Pobaltí. Robin se chystal na maturitu ze zeměpisu, tak si to i nastudoval a naplánoval. Asi dva týdny před termínem volal Ivan, že jede do Norska. V tu chvíli změnil Roman názor a začal chtít taky do Norska. Takže se nám ty priority prohodily. Jenže jsme už měli na dovolenou vyhrazené jen dva týdny, což je na Norsko málo, takže Pobaltí nakonec zvítězilo. 

Cestopis píšu střídavě v přítomném a minulém čase, podle toho, kdy jsem to zrovna psala. Možná to po návratu stylisticky upravím, jenže jak se znám, po návratu už nebudu mít čas a co neudělám tady, tak už nebude. Takže se omlouvám za nedokonalosti v textu, prostě to sem budu házet rovnou.

Sobota 28.6., 

Po vedrech, která panovala celý týden, je dnes překvapivě normální teplota. A na severu má být ještě o 10 stupňů míň. Asi bych měla vyhodit ty letní šaty a přihodit raději nějaké mikiny.

Kolem poledne konečně startujeme a jedeme směr Olomouc a Ostrava. Oběd v motorestu Moncosi.
Cestou začínají chodit první fotky od kamarádů, kteří najíždějí na dovču na Mácháč. Podle radaru tam mají 30°. Letos poprvé po deseti letech neuvidím Mácháč. Fňuk. Nebyla chyba to vynechat? Nebyla. Nefňukej. Už jsme tam nechtěli. Tak nezlob a nezáviď.

Cestou přemýšlím, že do Pobaltí vlastně jedou Snopkovi. Rodiče od Lucčiny spolužačky ze základky. S Lexou jsme si v květnu psali služebně, dělali jsme společně na té zakázce pro Emil Open. A zjistili jsme při společenské konverzaci, že máme letos stejný cíl, včetně stejného termínu. A že se teda někde potkáme. Jen nevím, jestli to nemyslel jen společensky. Zas tak moc se neznáme a nevím, jestli si budeme mít o čem povídat.

Zastavujeme na benzínce u Bohumína. Když vycházíme z benzínky, vidím, že na náš stojan čeká ve frontě obytná dodávka. Měli bysme rychle odjet, ať je nezdržujeme. Koukám, že je to stejná dodávka, jako mají Snopkovi. No jo, oni to totiž jsou Snopkovi. Tak to jsme se potkali fakt brzo 😀
Máme společně radost z náhodného setkání a opět se domlouváme, že se cestou uvidíme. Dnes máme ale jiné cíle. Oni jedou do Krakova na polské Maledivy a my chceme dorazit co nejdál to půjde. Pokračujeme po zvlněné ostravské dálnici a pak po ještě víc zvlněné polské. Hoplá hoplá ... Hlavně ať nám neupadnou kola.
Odpoledne projíždíme Varšavou. Nabízím Robinovi, že se tam stavíme, ale on i Roman to dnes chtějí dojet až do Druskininkai. Tak to máme co dělat. Příjezd máme mít kolem půlnoci.
Asi 180 km před cílem sjíždíme z dálnice a dál pokračujeme po okresce, pak po menší silničce, ještě menší, pak už jsme se drkotali po polňačce přes hraniční přechod až do Litvy. V Litvě polňačka ještě chvíli pokračovala, ale po pár kilometrch jsme dojeli opět do civilizace. Kolem půlnoci jsme konečně dorazili do Druskininkai.
Na parkovišti u haly byla závora, u kempu také, ale apka P4N nás navedla na velkou nezpevněnou plochu, kde jsme konečně pro dnešní noc zabivakovali. Večerka byla kolem druhé. Tak dobrou

Neděle

Dnes jsme vstávali až kolem desáté. Ale když se teď, k večeru, ohlédnu za celým dnem, přijde mi až neuvěřitelné, kolik jsme toho dnes stihli a zažili. Některé okamžiky, třeba návštěva běloruských hranic, jsou už překryté jinými zážitky a mně se zdá, jako by to bylo dva nebo tři dny zpátky.
U snídaně nám Robin vyložil možnosti, co všechno můžeme v Druskininkai podniknout, bylo toho dost. Jen jsme se chvíli přeli, v jakém pořadí to vezmeme. Nakonec první pořadí vyhrála cyklistika.
Druskininkai je malé lázeňské městečko s nádherným okolím a vymazlenými cyklostezkami. Hned po pár metrech jízdy jsme dojeli k soustavě rybnícků s krásně upraveným okolím. Pokračovali jsme po čistých asfaltových cyklostezkách a nemohli se nabažit, jak to tam bylo pěkné. Našim cílem byl hraniční přechod s Běloruskem, kam jsme dojeli asi po 12 kilometrech. Po ctyřproudové silnici vedoucí k hranici, na které jsme nepotkali jediné auto, jsme trochu s rozpaky dojeli k hraničnímu přechodu. U něj jsme se ale raději nefotili..Neznáme místní pravidla a nechtěli jsme si kazit dovolenou kvůli konfliktu s fotkou. Vyfotili jsme se raději až v bezpečně vzdálenosti a pak se zase vnořili do lesa a do labyrintu zdejších nádherných cyklostezek.
Našim dalším cílem byla Snow arena, kam naše děti jezdí trénovat. Byl tam zrovna úplný klid, což nám Robin vysvětlil tak, že byla asi zrovna odstávka kvůli výměně ledu. Pořádně jsme si tedy halu prohlédli, vymrzli na vyhlídkové terase nad sjezdovkou, kde už bylo pod nulou a dali si oběd. Mezi tím už začaly najíždět lyžarské týmy, dokonce až z Itálie a za chvilku už byl v hale zase obvyklý ruch a spousta lyží.
Z haly jsme pokračovali po cyklostezce kolem řeky, obhlídli jsme hezký, příjemný kemp a kolem rybníčků a fontán se vrátili k autu. Program ale zdaleka nekončil. Nabalili jsme plavky a ručníky a upalovali ještě do aquaparku, kde jsme strávili příjemné tři hodiny ve vodě, ve vířivce, na toboganech, v restauraci na večeři a na závěr ještě na nafukovacích kruzích v umělém vlnobití. Vyblbli jsme se dost.
Pak už následovala poklidná závěrečná večerní procházka klidným městečkem.

A nyní už máme první část dovolené za sebou a uháníme směr Vilnius. Dnešní nocleh je ale plánován ještě před ním, u ostrovního městečka Trakai. Uvidíme, co tam najdeme za nocleh.
Nakonec jsme po prohlídce dvou míst zakempili na takovém místečku u vody ... Ke konci sem vedla už jen taková stezka, spíš pro pěší nebo pro kolo. Roman sem původně odmítl jet, ale s Robinem jsme ho přinutili a utloukli argumenty, že je to na Mapy.cz a ina P4N. Snad se odsud zítra dostaneme. Pokud bude pršet, mohl by to být problém.

Pro karavanisty: https://park4night.com/en/lieu/271338/open/
Zkoušeli jsme https://park4night.com/en/lieu/442487/open/, šlo to bez problémů, ale bylo to moc v civilizaci. Dále https://park4night.com/en/lieu/520235/open/, hezké místo, ale Romanovi ale zdálo, že je na to naše auto moc velké a zabrali bysme moc místa.

Pondělí

Nějak nám ty starty nejdou vstávali jsme zase v 10. Dnes bylo poměrně větrno a chladno.
Jako první cíl nás dnes čekalo ostrovní městečko s vodním hradem Trakai, vzdálené od nocležiště asi 2.5 km.
Co o tom říká wikipedie?
Trakai (polsky Troki, česky Troky) je starobylé okresní město na jihovýchodě Litvy, ležící asi 28 km západně od Vilniusu ve Vilniuském kraji. Má rozlohu 11,5 km² a 5 266 obyvatel, především Litevců a Poláků. Trakai bylo ve středověku sídlem litevských vládců, nachází se zde jedna z nejvýznamnějších památek v Litvě, vodní hrad Trakai.

Pěkné místečko, spousta turistů, hlavně důchodců. V městečku pěkná litevská lidová architektura. Víc asi řeknou fotky.
Oběd jsme tentokrát dali v autě. Po kafi si Roman hodil ještě chvilku homeofficu, já teda taky, ale zatím moc nebylo co.
Tak jsme se my ostatní konečně jen tak poflakovali (vlastně to zrovna teď píšu) a čekali, až se konečně budeme moci přesunout do Vilniusu