Nový Zéland | Severní ostrov | Konec světa

~ Kia Ora & Vítejte v zemi Kiwi ~

svěží zelená. Ovečky jako malé bílé obláčky. Nádherné hory a sopky. klid a vyrovnanost. Biodiverzita. Snové a působivé. Nepochopitelný. dech beroucí. Skalnatá, ledová a svěží.

Je nám smutno, když víme, že nenajdeme ta správná slova, která by popsala krásy této země, ani abychom hmatatelně popsali naše zážitky. Ale naše obrázky a nahrávky stejně nebudou potřebovat žádná velká slova, abychom pochopili... Skoro všechno jednoho dne uplyne, včetně našeho pobytu na Novém Zélandu. A i kdybychom měli kopce, pole a lesy nechat za sebou v jejich jedinečnosti, víme, že čas a pocit si v sobě uchováme ještě dlouho.

Vraťme se ale společně na začátek. Začněme Severním ostrovem Nového Zélandu.

11/06/2017: Po příletu na letiště/Auckland jsme byli okamžitě prohledáni. Turistické boty na zemi, skořápky na zvířatech, dřevo, všechno v batohu, co vypadá jako jídlo (např. míček, který vypadá jako pomeranč) atd. Protože: na Nový Zéland se nesmí nic dovážet – na ochranu nádherných příroda ve své citlivé rovnováze ještě více nenarušovat – a my jsme si mysleli/myslíme, že je to dobře.

První dojem na letišti byl skvělý. Naši náladu, která byla v té době spíše chladná (kvůli špatnému odjezdu v Melbourne), okamžitě zahřála znatelná maorská vstřícnost. Dřevořezby, nefritové figurky, harmonické klidné barvy, pěkně vypadající místní spokojení a klidní. Vzali jsme si batohy z doručovacího pásu a jeli autobusem do Aucklandu - malého města, které ve skutečnosti nestojí za nic víc než za malou prohlídku. Během následujících dvou dnů jsme prozkoumali přístav, centrum a mnoho maorských památek, probrali nejlepší trasu přes zemi a nakonec jsme se vydali vyzvednout karavan.

Dostali jsme opravdu podrobné, skvělé představení našeho zbrusu nového karavanu, který byl vybaven automatem, mikrovlnnou troubou, lednicí, 2 bateriemi, solárním systémem, umyvadlem a přenosným WC. Díky plastovému přístavku a nádrži na špinavou vodu bylo naše auto „samostatné“, což znamenalo, že jsme mohli zaparkovat a zůstat takříkajíc přes noc. Obrovské obohacení, protože jsme mohli pozorovat hvězdy, večeřet a snídat na těch nejkrásnějších místech. Nádobí a ložní prádlo byly opět zajištěny - a tentokrát (jako v Austrálii) Herbert sešil oba spací pytle na dlouhých stranách k sobě a vložil je do naší přikrývky 240 x 220 mm, kterou jsme si vzali s sebou. Tak luxusně se táborníci snad ještě nikdy nevyspali :).

Poté, co jsme si v Pack'n Save udělali zásoby jídla, koření a vody na příštích pár týdnů, zamířili jsme do našeho prvního cíle – Coromandlu. Na cestě první pocit: obrovský uvízlý rejnok. Díky našim „samostatným vozidlům“ jsme první noc strávili na odlehlé sadě ostrovů obklopených dvěma plážemi. Pozorování hvězd dlouho do noci. Nejpozději v tuto chvíli už naše srdce tlouklo v čase s kiwi. Info: Kiwi je nejen reprezentativní zvíře země, ale označuje i rodilého Novozélanďana. Nesmí být zaměňována s Maory.

Po snídani s vycházejícím sluncem jsme se vydali přes celou zemi na Hot Water Beach. Než jsme dorazili na břeh, trvalo to pár hodin štěrku a písku, přes lesy a hory, přes neuvěřitelně dobře udržovanou prasečí farmu (kde jsme se na hodinu zastavili a měli radost z ochočených zvířat). Za 5 dolarů jsme si půjčili Spar (to je pravda :) lopatu k zapůjčení) a pozdě v noci vykopali díru na písečné pláži příznačně pojmenované Hot Water Beach. Voda je tam až 95° horká a pochází z vrstvy žhavé horniny (vulkanického typu) asi 2 km pod povrchem země, která ohřívá vodní nádrže nad zemí a nechává ji unikat vzhůru přes prameny. Které lze použít pouze při odlivu. Útulná a zábavná záležitost, zatímco kosatky se před námi proháněly v moři.

V následujících dnech – zatímco jsme projížděli svěží zelenou krajinou a nemohli se nabažit mnoha roztomilých oveček, telátek, zajíčků a ohromující přírody – jsme navštívili Cathedral Coves (skalní útvary a jeskyně na pobřeží), vytvořili a pro Stefaniina kolena těžký, ale nádherný několikahodinový výstup na horu Mangunu a poté jsme se dobře bavili v sirných horkých bazénech.

Jednoznačným vrcholem byla návštěva Hobitína. Přijeli jsme den předem, abychom už věděli přesné místo a nasáli trochu hobitího vzduchu. Herbert šel za ochrankou, která tam byla, a zeptal se bez dalších okolků, zda je možné strávit noc na parkovišti u Hobitína, protože už bylo pozdě večer. Přešťastní jsme nakonec zaparkovali na prázdném parkovišti a uspořádali večeři hodnou Středozemě s patřičným hudebním doprovodem ve světle svíček. Brilantní. Další den: snídaně pro „malé“ hobity a pak hurá do Kraje. Čistá fascinace se zelenými kopci, malými hobitími domky, hostincem Zelený drak a se správnou hudbou v uších... Užijte si obrázky :).

Další zastávka: Rotorua. Nejjemnější vůně síry ve městě. Stefanie nemá ráda přirozený zápach prdu. Nocleh v blízkosti termálních bazénů. přítomný zápach. Další den: návštěva působivých sirných pramenů, fontán a bazénů. Další vrchol večera: Maori Village. Jeli jsme autobusem do odlehlé autentické vesnice uhnízděné ve starobylém lese. Tradičně musel být během cesty vybrán 'šéf' a nakonec byl vybrán Herbert. Bral to v klidu a vždy směl jít první s celým svým autobusovým klanem v závěsu. Geniální exkurze.

Jeli jsme do Waiotapo a navštívili termální říši divů. Zajímavé jasně zelené, jasně žluté, purpurově červené a barevné tůně, prameny, jeskyně a pláně. Nedaleko přespání s přístupnými bazény. Velmi uvolňující! Pomalu jsme pokračovali po celé zemi s desítkami zastávek do Waitomo a jeskyní Glowworm, kde jsme našli Stefaniin highlight. Vyzbrojeni neoprenem + botami a plaveckými kruhy jsme se s dalšími 4 lidmi a zábavným průvodcem vydali do vzdálených starých jeskyní, které probíhají mnoho kilometrů pod zemí zemí. Vždy jsme byli 40 až 100 metrů pod zemí. Tma. Ledově studená voda. Vodopády a skluzavky do ničeho - nás stály docela dost úsilí. Průvodce nás pověsil za nohy a plavecký kruh příslušného předního a pomalu nás táhl černočernou tmou. A nad námi... üüüüvšude taaaattisíce světlušek, které nám svítily na cestu v 0,5-15 metrů vysokých jeskyních. Info: Světlušky nesvítí ani na hlavě, ani na zadečku. Svítí pouze Pupsi. K našemu překvapení průvodce nečekaně plácl plaveckým kroužkem o vodu v tiché jeskyni - jeskyní se ozvalo hlasité dunění a světélci najednou zazářili mnohonásobně jasněji. "Jen se vysrali," oznámil nám se smíchem průvodce. Opravdu okouzlující, ale také poněkud děsivý zážitek. Voda byla opravdu A**** studená. Na Herberta bylo skoro příliš chladno. Stefanie chtěla celé turné absolvovat znovu :).

V Taupu jsme si užili noc na jezeře, Herbert byl šťastný, že si dal svou rybu přímo v přístavišti. Do jezera bylo vhozeno několik golfových míčků, aby bylo možné vyhrát 10 000 $ v jamce v jednom (v tomto bodě zdravím Vera&Tom ;)).

Další dobrodružství: Národní park Tongariro. Přenocování ve výběhu/pastvi v Turangi s nádherným výhledem na sopku (Mountain of Destiny pro všechny fanoušky LotR). Vstal jsem asi ve 4:50, dal si silovou snídani a vyrazili jsme na výstup. Bohužel, když jsme dorazili na start (s kyvadlovou dopravou), musel být výstup pro všechny zrušen, protože přes hory foukal vítr až 120 km/h. Bez dalších okolků jsme se rozhodli pro méně větrnou procházku - k jezerům Tama, kam jsme dorazili po pár hodinách. Zdálo se však, že vítr se tam dostal také a po pokusu dostat se na vyšší jezero jsme se bohužel museli probojovávat zpět plazením po zemi. Nicméně krásná procházka s vysokými vodopády.

Jelikož byl druhý den stále příliš silný vítr, využili jsme den k cestě do Mordoru :). Kdo pozná Mordor nebo vodopád? Herbert také využil ústraní a vykoupal se v ledovcové řece v mrazu, což trvalo jen pár okamžiků. Potom rychlý čaj.

Druhý pokus: Tongariro Alpine Crossing. Budíček 4:50. Snídaně. 6:15 Kyvadlová doprava do výchozího bodu. Dobré podmínky, příjemných 30-60km/h ;). -5° a všude opar. Prohlídce tedy nestálo nic v cestě. Za 8,5 hodiny jsme ušli asi 19,4 km po impozantní pláni ve výšce až 1886 metrů mezi dvěma sopkami (Mount Doom + Mount Tongariro), k jižnímu kráteru a opět strmou cestou - nepopsatelně, k nejvyššímu bodu červeného kráteru. Zase dolů ke studeným Smaragdovým jezerům s okolními sirnými dírami, kousek dál k Modrému jezeru a nakonec po zadní straně hory Tongariro zpět do údolí. Podívejte se na obrázky – něco takového je těžké vyjádřit slovy. Navzdory bolestivému kolenu nedala Stefanie na sobě nic znát. Šťastní a hrdí jsme dojeli v 15:30 na konec a pak po zasloužené sprše odjeli na další nejlepší místo k táboření. Naše nohy si mohly odpočinout.

Pak jsme jeli nejprve do Roklinky, pak do Pinnackles - to jsou vysoké pískovcové útvary uprostřed lesní/pobřežní krajiny („cesta mrtvých“) a ve smyčce zpět do Wellingtonu. Vzhledem k tomu, že trajekt odjížděl z Wellingtonu do Pictonu ve 3:00 ráno, snažili jsme se trochu vyspat od 23:15 do 1:50 (2 hodiny...), než jsme se postavili do fronty na nalodění a konečně nastoupili na opravdu velkou loď. Výtah nás vyvezl do osmého patra (z asi 12) v přední části lodi, kde Stefanie trochu spala a Herbert nadšeně pochodoval nahoru a dolů po zábradlí.

Tolik k severní části Nového Zélandu. Úžasné a potěšující.

Užijte si fotky: https://drive.google.com/drive/folders/1BBbcZwi8iNeg6kHQb6fXgh5fmPXXxjWh?usp=sharing