#50 Žádná (jasná) vize

V úterý jsme tedy konečně vyrazili vstříc lesnímu požáru. Vždycky mi přijde opravdu vzrušující, jak vrtulníky letí superrychlostí nad městem k jezeru a pak rychle zpátky k ohni. Zatím hořelo 7 000 hektarů (stav k 8. srpnu 2023), ale když jsem kolem projížděl, už to bylo výrazně menší. Teď jsem měl zase celou dobu modré nebe. Z jakéhokoli důvodu jsem byl super unavený, takže jsem si musel trochu zdřímnout a znovu si odpočinout. Téměř nepřetržitá práce se zřejmě projevila. Nakonec jsem dorazil do svého dalšího cíle:

Castlegar

Hledání parkovacího místa bylo trochu složitější, protože kemp, který jsme našli, by stál 33 $/noc a to jsem neviděl. Po krátkém hledání jsem našel místo, kde jsem se schoval za keře a větve, abych nebyl vidět z ulice a domů naproti. Jinak o Castlegaru není moc co říct, protože tohle město je prostě nuda. Myslel jsem, že je to podobné sousednímu městu Nelson, ale zdaleka ne. Park byl nudný a túra se nevyznačovala nejlepšími výhledy, i když vodopád byl pěkný. Bohužel moje vrzání na pneumatikách bylo stále hlasitější a hlasitější, takže jsem musel navštívit dílnu ve městě. Mechanik mi pak řekl, že mám pneumatiky stále v pořádku, ale že je třeba brzy opravit něco na levé přední pneumatice. Doufám, že to vydrží ještě aspoň tři týdny 😅 Jelikož se mi nelíbilo město ani moje hřiště, řekl jsem si, že bych mohl jet do Nelsonu, protože tohle město už trochu znám. S aplikací jsem našel kemp s názvem „Secret Spot“ a byl stejně tajný, protože toto místo neexistovalo, takže jsem se bohužel vrátil do Castlegaru na své staré místo.

Nelson

Ale další den jsme jeli přímo do Nelsonu. Většinu času jsem se jen tak procházel po ulicích města a sem tam zaskočil do obchodu. Zvláště (podle mě) vtipným místem bylo zcela přeplněné knihkupectví, které bylo zároveň kadeřnictvím přesně s jedním sedadlem. Takovou kombinaci jsem ještě neviděl. Oh, a pak jsem našel opravdu kuriózní obchod s nepotřebným zbožím.

Nelson má také malý městský park navržený v japonském stylu, protože je symbolem partnerství Nelsona s japonským městem. Tento velmi malý park má vodopád uprostřed Nelsonu. Bohužel ho navštěvovali lidé, kteří poslouchali hodně hlasitou hudbu, takže jsme se museli vrátit k autu. Můj odjezd měl být nejpozději v 15:00, protože jsem nevěděl, jestli můj další spontánní plán bude fungovat. Protože místo jízdy do dalšího města to byla jen otázka štěstí

Malý kousek ráje farmy

Naštěstí moji druzí farmáři z minulého roku měli čas a tak jsem s nimi mohl strávit večer a dokonce i noc. Bylo opravdu příjemné ji po roce zase vidět. Zpětná vazba na mě byla samozřejmě ještě hezčí, protože oba si nyní všimli mé téměř roční změny.

Vlastně jsem se chtěl stavit jen na kafe, ale hned mi bylo nabídnuto pivo a protože bylo docela horko, řekl jsem si, že bych mohl. neměl by jet dál nebo tam alespoň chvíli zůstat. 😂 Po prvním pivu jsme sešli k ovcím, kozám a prasatům a pak do řeky na krátké ochlazení. Pak přišli rodiče děvčátka, které si hrálo s dětmi a jako obvykle jsme pokecali u pár piv a já věděl, že dneska jen zalezu do postele a nehnu autem. 😅

Krátkou návštěvou mé druhé farmy jsem dosáhl malého cíle, protože jsem chtěl navštívit svou první i druhou farmu a znovu poděkovat za uplynulý rok. Vynechal jsem třetí farmu. Ze dvou důvodů:

1. Žít měsíc s absolutním minimem prostředků byla velmi zajímavá zkušenost. Ale tento jedinečný zážitek stačí. 😅

2. Znamenalo by to zajížďku a vyšší náklady na trajekt, takže jsem se rozhodl proti tomu.

Druhý den ráno jsme po vydatné snídani pokračovali. Udělal jsem krátkou zastávku u 40 kilometrů (!) dlouhého jezera Slocan. Isabell a Robert mi řekli, že existuje místo, kde se dá skákat z "útesů". Poté, co jsem našel parkoviště, šel jsem po stezce, která se krátce poté, co začala, rozdělila na dva směry. Samozřejmě jsem si vybral špatnou, protože tato stezka končila nikde na útesu. Šlo to tedy zpět na další turistickou stezku. Celou dobu jsem si říkal, proč to jde jen do kopce, až jsem asi po dvou kilometrech znal odpověď. Tato turistická stezka byla také špatná a končila na proklatě vysokém útesu, kde jsem raději udělal krok zpět. Když jsem dorazil na parkoviště, objevil jsem další stezku a protože šla jen dolů, rozhodl jsem se dát této stezce poslední šanci a pro jistotu jsem konečně dorazil k jezeru. 😌 Nejvyšší útes, který jsem viděl, bych přirovnal s asi třímetrovou věží. Neobvyklé na tom však bylo, že tam byl malý „bazén“, kde se dalo vstát po kolena a pak se šlo ve vodě do „propasti“, která je jen stovky metrů z kopce (jezero je asi 100 300 metrů hluboké), protože toto jezero je jedním z nejhlubších v Kanadě. (To jsem určitě už tenkrát psal.) Proto se mi tam vůbec nelíbilo skákat „dolů“. 😁 Krátké občerstvení bylo ještě dobré a teď jsme pokračovali. Na cestě do dalšího města jsem musel použít trajekt a když jsem čekal na trajekt, všiml jsem si, že výhled je všechno, jen ne jasný. Protože se to ani nezlepšilo, věděl jsem, že další lesní požár mě bude čekat na mém dalším stanovišti.

Revelstok

Toto malé turistické městečko je krásné, naposledy navštívila anglická královská rodina, královna Alžběta II., v roce 1958! Má takový opravdu starý severoamerický styl a podle mě je prostě krásný. Bohužel jsem se městem procházel trochu moc dlouho, protože všechna muzea už v 17 hodin zavřeli a já byl připravenější na 19 nebo 20 hodin. 😅 Park ve městě se nedal zvládnout, protože zaprvé nebyl vzrušující a zadruhé byl prostě obsypaný komáry, takže jsem musel poměrně rychle rezignovat. Požár lesa jste však viděli z parkoviště, které se zdálo docela malé. Další den jsme vyrazili do národního parku Mount Revelstoke. Po příjezdu mi bylo řečeno, že možná budu muset čekat hodinu až hodinu a půl nahoře, abych se dostal na horní parkoviště. Koupil jsem si také roční permanentku za cenu kolem 73 USD, protože se vyplatí už po pár návštěvách národních parků (minimálně 10 USD/park). Jednou na vrcholu se vlastně čekalo, protože teprve když auto sjelo shora, bylo dovoleno vyjet nahoru další auto. Kvůli suchu nebylo povoleno parkování u krajnice a nahoře bylo k dispozici pouze 50 míst. Naštěstí se některým cestovatelům nechtělo, a tak pět aut přede mnou ve frontě vycouvalo. Muselo se čekat na dalších deset aut a pak po 1:40 nastal čas: bylo mi dovoleno přijet. Případnou další túru, kdybych zaparkoval auto níže, bych to nikdy nezvládl za 1:40 h, protože zbývala ještě pořádná vzdálenost. Nesmírně si vážím staršího pracovníka parku, který do práce vyjel celou horu na kole.

Jakmile jsme byli na vrcholu, bylo na čase začít s pěší turistikou. Mým cílem byla dvě jezera: Miller Lake a Eva Lake. Asi po 1:45 jsem dorazil k Miller Lake. Přestože byl velmi zakouřený, byl to úžasný pohled. Ty hory. Je působivé, jakou krásu má příroda v zásobě. Když jsme dorazili k jezeru, první věc, kterou bylo třeba udělat, bylo „kontaminovat“ jezero. Ochladil jsem si nohy a jelikož bylo přes 30°C, dost jsem se potil. 🥵 Také jsem tam poprvé od jezera Tatla viděl staré dobré Louskáčky a Grey Sojky. Po krátké přestávce u jezera jsem se vydal k dalšímu jezeru. Jezero Eva je pojmenováno po učitelce, která se sestrou tři (!) týdny šlapala po horách (netuším, jak cestovali, se vším cestovním náčiním 😅) a objevila jezero , které bylo následně po ní pojmenováno .

Pak se to zase vrátilo. Mohl jsem sledovat čtyři sviště, jak se opalují a hrají si, to bylo roztomilé. Kromě toho, protože tam nebyla téměř žádná divoká zvířata, kromě několika ptáků. Opravdu jsem si myslel, že uvidím víc.

V neděli pak nastal čas jít dál. Můj další cíl by mě měl zavést dále na východ.

Zlatý

Zajímavost: Přestože je toto město stále v Britské Kolumbii, už jsem překročil jedno ze šesti (!) kanadských časových pásem. Časový rozdíl je tedy pouhých osm hodin. 😎

Zde jsem našel kemp, který byl plný víkendových táborníků, takže jsem měl štěstí, že jsem získal další místo. Nájezd se ale vyznačoval výmoly, takže mi to na posledních dvou kilometrech trvalo asi deset minut. Ten den se mi nechtělo znovu absolvovat tuto cestu k mému autu, takže jsem tam prozatím zůstal. Protože tudy protéká dokonale čistá řeka, popadl jsem anglickou knihu Pán prstenů a sedl si k vodě. Bylo to tak cool. Přímo přede mnou les ohraničený řekou. Západ slunce za stromy a to vše v červeném světle. Tento bod má takovou obrovskou zatuchlou pachuť. Kouř vám dává po celý den načervenalé denní světlo, které je téměř srovnatelné s východem nebo západem slunce. Proto vše vypadá tak krásně, jen je to neuvěřitelně smutné, protože víte, že celý les hoří.

V pondělí jsme šli k vodopádu. Túra nebyla převážně obtížná, takže jsem se na vrchol dostal rychleji, než jsem si myslel. Vodopády miluji, prostě ukazují tuto přírodní sílu vody tak neuvěřitelně působivým způsobem. Tento objem k tomu. Neexistuje způsob, jak si tam zdřímnout. 😂 Poté, co jsem tam byl zase dole bez spatření medvěda, jsem vlastně chtěl jít na visutý most, ale to by stálo 33 $. Protože jsem tuto cenu za most neviděl, vrátila se znovu. Večer se v dálce přehnala bouřka a spadlo pár kapek. Úterý a tím i můj poslední den v této oblasti byl ve znamení deště. Také se ohromně ochladilo, z 30 °C večer na 13 °C ráno. 🥶 V kombinaci s deštěm z toho vznikla pěkná mokrá a studená směs. V Golden jsem se podíval na další most, který má být nějak zvláštní, ale kvůli ohavnému počasí jsem ho rychle přešel jen jednou. Pak jsme šli do velmi nudného městského parku, kde jediným „vrcholem“ byl vrtulník přistávající na protější letištní ploše.

V národním parku Glacier, vzdáleném asi 45 minut, byla krátká túra k vodopádu a po ní jsem chtěl udělat další delší túru. „Výšlap“ k vodopádu byl asi 15 minut chůze, i když samozřejmě vodopád byl i tak impozantní. Tam se však ještě více vlhalo, takže jsem fotil jen krátce. Pak se oteplilo na neuvěřitelných 20°C a začalo být dusno, takže jsem byl už při zpáteční cestě lehce zpocený. Kvůli počasí vím, jak pomalu prádlo schne, a tak jsem se rozhodl pro další túru. K tomu byla jízda autem tak trochu „o ničem“, jelikož byla spíše jen na procházku. Vlastně s takovými výlety autem nemám problém, protože krajina je neskutečně krásná. Teď je to tak, že celé dny vidím hory jen v obrysech, protože jsou buď schované za kouřem nebo dešťovými mraky. To je trochu nepříjemné. Jen doufám, že moje další místo bude trochu nekuřácké, abych si mohl více užít místní scenérii.

Smoky pozdravy

Samuel 🤟

PS Netuším proč, ale na můj poslední příspěvek bylo kliknuto 450x?! aha Tolik lidí ani neznám :D