Pojďme do Číny

Čtvrtek 17. srpna 2017 ve 20:15 odlétá můj téměř desetihodinový let do Pekingu. Po krásném a zároveň smutném rozloučení se svými blízkými nastupuji do letadla Air China a sedím u okna vedle postaršího čínského páru. Let byl příjemný a docela jsem se vyspal.

V Pekingu jsem se zdržel deset hodin, ale pasová kontrola hned po příletu trvala skoro tři hodiny a nejdřív jsem si říkal, že bych z Pekingu možná viděl ještě trochu víc, ale neměl jsem ani internet, ani mapu a bohužel mi taky nikdo nerozuměl. protože jsem se tam cítil jako jediný anglicky mluvící člověk a určitě jediný člověk s blond vlasy.

Tak jsem si sehnal něco k jídlu a adaptér na nabití mobilu (načež jsem musel dvakrát projít ostrahou, abych si vůbec mohl vyměnit peníze, protože nevzali kartu). Bohužel jsem zjistil, že tamní lidé jsou poměrně nepřátelští. Na kontrolním stanovišti vás kompletně prohledali a prohledali (i když jste nebyli pípnuti) a vždycky mi rozebrali věci, otevřeli penál a další tašky a jen přede mě ty drobnosti házeli a pak si pro sebe bručely, když jste nevyjasnil vše dostatečně rychle.

S tolika časem o samotě jsem si najednou uvědomil, jaké malé dobrodružství mě čeká, a po rozloučení ve Frankfurtu a první etapě jsem byl vyčerpaný a cítil jsem se smutný, sám a nejistý. Ale mohl jsem trochu zavřít oči a pokračovat ve čtení knihy, a když konečně nastal čas nastoupit do dalšího letadla, vrátilo se mi očekávání a nemohl jsem se dočkat, až přistanu v Dalianu a setkám se s přáteli.

Krátce před nástupem byla brána dvakrát vyměněna a reproduktory to bohužel oznámily pouze v čínštině, takže jsem měl i přes dlouhé čekání trochu stres najít tu správnou bránu, abych se dostal ke svému letadlu. Ale pak vše dobře dopadlo :)

V letadle jsem se dokázal naladit na to, co mě v nejbližší době čeká. Seděl jsem v předposlední řadě a musel jsem dojít celé letadlo na své místo a byl jsem jediný Nečínan a všichni na mě koukali, jako bych měl tři hlavy.

Let trval jen asi dvě hodiny, takže do Dalianu to šlo super rychle a když jsme přistáli, bylo 18. srpna 2017 už 23:00.

Na letišti pro mě byli kamarádi, ale bohužel jsme se pořádně nedomluvili a nikdo neměl internet a ani jsme se nedostihli. Jel jsem tedy taxíkem do hostelu s Johnnym (Číňané si rádi říkají anglická jména), někým z univerzity, kdo se stará o výměnné studenty, protože si myslel, že tam jsou ostatní. Zajeli jsme do poněkud zapadlé oblasti, s vysokými budovami a rozbitými ulicemi, zvláštním zápachem a dokonce i v noci nám bylo třicet stupňů. Hostel byl trochu skrytý, člověk musel projít malou rozbitou ulicí a lidé tam bydleli s několika lidmi v malých garážích dole v domech. Takže moji přátelé byli na letišti a já v hostelu a majitel hostelu mě nemohl pustit do pokoje, protože nemohl najít klíč. Tak jsem na ně počkal dole a ujali se mě někteří milí obyvatelé hostelu a dokonce jsem potkal Němce, který mluví čínsky.

Laura, Richy, Giulia a Julian se za chvíli vrátili do hostelu a pak jsme byli konečně všichni pohromadě a mohli jít do svých pokojů. My děvčata jsme sdíleli pokoj a kluci jeden.

Pokoje byly malé, se třemi postelemi, psacím stolem a zbytečně velkou trubkovou televizí a naštěstí vlastní koupelnou s pořádným záchodem (což zde není samozřejmostí). Naše tři kufry se tam sotva vešly a vždycky jsme museli hrát Tetris, abychom si vzali věci, a pokud jste se chtěli osprchovat, museli jste předem všechno uklidit z malé koupelny, protože koupelna byla v podstatě sprcha a všechno bylo úplně mokré. později. Ale užili jsme si to tam. Stejně jsme byli vždycky celý den osí, takže jsme tam vlastně jen spali.

Ráno jsme vždy zašli do malého supermarketu za rohem a dali si ovoce, sušenky a něco jako velké rohlíky s mlékem a cestou jsme se nasnídali. Pekař v supermarketu byl takový sladký, usměvavý starý Číňan a vždycky nám usnadnil den. Zde platí, že za ovoce, pečivo a maso platíte přímo na stáncích v supermarketu a ostatní věci na pokladně, když jdete ven.

Nakupují zde velmi bláznivé a také velmi nechutné věci, jako jsou černá, zkažená vejce a kuřecí nohy zabalené ve smršťovací fólii. Také není neobvyklé, že lidé při práci jen spí. Velmi často se na nás kouká, někteří lidé opravdu nápadně zírají, jiní se zvědavě usmívají a pár i fotí nebo natáčí.

Dny, které jsme byli v hostelu, jsme využili k tomu, abychom Dalian trochu poznali. S velmi moderním metrem se vlastně všude dostanete pohodlně a vzít si taxi je také velmi levné. Navštívili jsme velmi velká nákupní centra, která jsou večer pestře osvětlená a vedle kterých se prodávají a grilují potraviny jako mořské plody a neidentifikovatelné předměty. Je taky pravda, že se tady hodně říhají a hlavně plivou na ulici (zatím si na to nemůžu zvyknout), ale přijde mi neslušné/hnusné, když smrkáte u stolu. Když jdeme na jídlo, musíme jít do restaurací s obrázky na jídelním lístku, protože my bohužel nemluvíme čínsky a Číňané nemluví anglicky. Takže jen ukazujeme na to, co chceme, a doufáme, že to je to, co si myslíme, že to je. Mimochodem, pojídání psů je zde vlastně spíše odsuzováno a naštěstí ne normální. I když ho můžete dostat v několika restauracích, ve skutečnosti je to běžné pouze v několika oblastech Číny a je to spíše korejský stravovací zvyk.

Byli jsme i u moře :) pláž byla super přeplněná a většina z nich má stany na ochranu před sluncem. Ženy nosí plavky nebo body obleky. Dokonce jsme ve vodě viděli ženu s oranžovou punčochovou maskou. Už tam jsme vzbudili pozornost, prostě proto, že jsme Evropané, ale v bikinách to bylo ještě horší. Jeden dokonce čekal, až vylezeme z vody, abychom natočili film. Tak to je trochu šílené, jsem ráda, že v reálu nejsem žádná celebrita :D.

Dalian je opravdu velké město. Jsou tu bohatší oblasti s mnoha bankami a moderními výškovými budovami, ale také zchátralá místa a samozřejmě spousta lidí. Tady je jeden z nejdůležitějších přístavů v Číně a chtěli jsme ho vidět, ale bohužel se tam nedalo k vodě, tak jsme zajeli zpět do hostelu a dali si nudlovou polévku v malé nenápadné restauraci se super milými majiteli a lahodné jídlo (jen s hůlkami skutečná výzva), smažené nudle a knedlíky (plněné knedlíky) tam v jiný den. Jídlo zatím není skvělé, ale zdokonalujeme se ve výběru toho správného.

Po mém čtvrtém dni jsme se setkali se Samem. Zodpovídá zde za studenty a hledal spolu s námi a realitním makléřem byt. Bohužel jsme nenašli žádné pět z nás a pět pokojů v jedné chodbě také nebylo možné. Ale teď máme byt pro tři lidi, ve kterém bydlím s Giulií a Julianem, a byt pro dva lidi, ve kterém bydlí Richy a Laura. Oba bydlí ve 20. patře s krásným výhledem na město v obrovském domě, který připomíná hotel.

Bydlíme ve 13. patře v rezidenční čtvrti 10 minut chůze od ostatních. Byt je super velký, tuším 97 metrů čtverečních. Máme tři pokoje, koupelnu a otevřenou kuchyň, která jde do obývacího pokoje. A nad obývákem je dokonce galerie! Vše velmi moderní a mnohem lepší, než bych si myslel :) Cítím se velmi pohodlně. Můj pokoj je v Mohuči větší, ale platím o téměř 90 € méně - takže opravdu dobré! Všichni tři jsme se přesunuli se všemi věcmi v taxíku a jízda byla opravdu zábavná a dobrodružná, ale tady je to vlastně vždycky. Nemyslím si, že existují nějaká silniční pravidla a přechod pro chodce není důvodem k bezpečnému přecházení silnice. Všechno je to trochu založené na pocitu a na tom, kdo zatroubí nejhlasitěji nebo se poddá jako poslední, tak úplně ne jako ve spořádaném Německu, ale rozhodně zábavný zážitek.

Včera jsme jeli do Ikea (Ikea, která vypadá úplně normálně, kde jsou jen Číňané a dají se koupit hůlky) a koupili matrace. Pak je odvezli do našeho bytu taxíkem a pak se čerstvě přestěhovali a já si koupil řetěz světel a pár svíček, aby to bylo pohodlnější a pak se mi spalo super :).

Dnes jsme šli na univerzitu, abychom se zaregistrovali a vybrali si naše kurzy. Kdysi jsem se přihlásil na 10 kurzů a pak se postupem času a podle toho, co je v Mohuči uznáváno, rozhodnu, které si nechám a ve kterých nebudu pokračovat.

Seznámili jsme se i s ostatními německými výměnnými studenty a po všech papírováních jsme šli spolu něco sníst. Dnes večer jeden z jejich společných bytů pořádá kolaudační párty a půjdeme tam později.

Tak toto jsou moje první dojmy, mám pocit, že to všechno těžko dokážu vyjádřit slovy, jsem tu teprve týden a už jsem toho tolik zažil. Ale pokud bude čas a chuť, vždy sem napíšu, jak to je :)

Shrnuto, můžu říct, že bych nejraději letěl domů několikrát sám, protože se cítíš trochu jako mimozemšťan a nemohl jsi s nikým mluvit, ale ve skupině je to super cool a cítím se velmi pohodlně a já těšit se na vše, co přijde.