Poslední den před cestou 

Vstali jsme brzy a rovnou vyrazili do města. Na programu byla návštěva tokijské vládní budovy – Government Building. Bydleli jsme nedaleko, takže jsme šli pěšky. Tento mrakodrap má dvě věže, každá vysoká 243 metrů a se 48 patry. Ve 45. patře se nachází vyhlídka, která je dokonce zdarma. Byli jsme překvapeni, že jsme potkali téměř žádné další turisty. Vyjeli jsme do 45. patra, odkud se nám naskytl nádherný výhled na celé město. Viditelnost byla výborná, dohlédli jsme až na horu Fuji a vzpomínali jsme, jak jsme před pár dny byli přímo u ní. Bylo to úchvatné. Dlouho jsme se procházeli po vyhlídce a pozorovali město ze všech stran. Poté už byl čas vyrazit dál. Navštívili jsme ještě Svatyni Meiji, která se nachází uprostřed parku Jojogi.

Prošli se přilehlým parkem a pak už přišel čas se s městem rozloučit a znovu sbalit všechny věci do batohu.
Ráno jsme se vydali na cestu na tokijské letiště a odtud zpět do Německa.
Japonsko v nás zanechalo silný dojem – zemi, která je nám vzdálená, ale přesto fascinující a plná pokory.

Jedním slovem: Wooooooooooooooooooooow. Z Kjóta za 20 minut a rázem jsme úplně v jiném světě. Světě, kde budovy zase stoupají až do nebe a lidi na metr čtvereční rostou geometrickou řadou. O Osace jsem četla, že je to druhé největší město Japonska a od Tokia se liší větší uvolněností. Stejně jako Tokio je to město přístavní a neskutečně rozlehlé. Nikde nekončící ulice. Na ně navazující další a další menší uličky, a to celé se skládá do hustého labyrintu.

Začali jsme na hradě. Osaka má hrad, který je obehnán mohutným opevněním. Vše jsme prošli, jen ty historické památky ve světle neonů a obrovských věží vypadají tak nějak menší. K obědu jsme si dali Okonomiyaki – japonskou palačinku připravenou tradičním způsobem z vajíček a zeleniny, podávanou na železné desce, která je přímo uprostřed stolu a je horká, takže placka se ještě dopeče. Každý dostal malou špachtli a kousek si ukrojil a pak ji jedl hůlkami.

Další naše kroky pak vedly na vyhlídku Abeno Harukas. Vyjeli jsme výtahem do 60. patra do výšky 300 metrů nad zemí. Celá je prosklená a umožňuje výhled 360 stupňů do všech stran. Byla to nádhera! Během toho, co jsme tam byli, se asi tisíckrát změnilo počasí – z slunečného na najednou hustou mlhu, až po západ slunce nad mořem, kdy nastupující noc začala rozsvěcovat světla v celé Osace! Procházeli jsme se po té vyhlídce (měla asi 100 m) a byla vyhřívaná a izolovaná, proto v ní bylo příjemně teplo. Pořád jsme chodili sem a tam a nestačili se divit.

Pak jsme se vydali do nočního města. Šli jsme s davem směrem k hlavní ulici a náměstí. Hlavu pořád nahoru a údiv. Po kanálech jezdí lodě, hraje hudba, prodává se jídlo na ulici... Tady to žije!

Z Kjóta jsme se vydali vlakem do Nary. Cesta nebyla dlouhá, trvala necelou hodinu. Nara je menší město, dříve také královské město. Dnes je Nara známá hlavně díky jelenům, kteří ve městě – v hlavním chrámu – žijí. Když jsme plánovali cestu do Japonska, často na nás vyskakovaly fotky chrámu s jeleny v pozadí, často fotky turistů, jak jeleny krmí.

A najednou jsme byli tady! Bylo poměrně zima, vítr foukal, ale nebe bylo jasné. Hned jak jsme vyšli z nádraží a spatřili první park, tak jsme je uviděli! Byly to stovky jelenů, kteří se pohybovali opravdu po celém městě! Nutno říct, že turistům nevadili, naopak, bylo vidět, že jsou ochočení a zvyklí od turistů na jídlo – všude se totiž prodávalo speciální krmivo pro jeleny. Zjistili jsme, že to má i zajímavost – jeleni se při kontaktu s lidmi často uklánějí, tak jak je to ostatně v Japonsku zvykem. Působí to opravdu jako součást kultury. Prý je to ale čistě jen turistický trik. Uklánějí se proto, že ví, že pak dostanou něco k snědku.

My jsme je nekrmili, spíš jsme jen tak procházeli kolem. Vydali jsme se do hlavního chrámu celého města, který snad stejně jako ti jeleni měl na střeše malé „rohy“ a hlavní bod uvnitř – obrovskou sochu Buddhy.

V Japonsku je pro chrámy typické, že se zde prodávají amulety, které mají člověka ochránit. Každý amulet je k jinému účelu a každý má nějaký speciální znak. Velmi časté jsou amulety pro studenty – aby zvládli zkoušky, dále pro bezpečnou jízdu na cestách v autě, pro klidnou mysl, dobrou práci, zotavení se z nemoci… K dispozici je vše.

Procházeli jsme se dál městem, potkávali další a další jeleny. Pak jsme se dostali do nákupní oblasti. Poprvé v Japonsku jsme ochutnali mochi – mochi jsou japonské koláčky z rýžové pasty z lepkavé rýže, jsou plněné nejčastěji směsí sladkých fazolí.

Pak už byl čas vydat se zpátky do Kjóta.

Kjoto nás uchvátilo. Nevěděli jsme dopředu, jak dlouho tady zůstaneme, a nakonec jsme zůstali dlouho. Vlastně tu pořád ještě jsme. Po dvou dnech strávených v horách na Mt. Fuji jsme si nedokázali představit, že se najednou ocitneme v městě plném kultury a nažehlených gejš v kimonách. Ubytovali jsme se ve čtvrti Gion v centru města. Později jsme zjistili, že je to právě původní gejšská oblast.

Celkově je Kjoto velmi historické město. Bylo to původní hlavní město Japonska. Věděli jsme, že je v něm spousta kultury a historických chrámů, ale že bude tak velké a rozlehlé, to jsme netušili. Vydali jsme se do nejznámějších chrámů – Chion-in, kde se právě konal obřad. Při vstupu do chrámu jsme si museli sundat boty. Osm mnichů přišlo a začalo hrát na nejrůznější nástroje a s hlasitým „ooohm“ pronášet modlitby. Další naše kroky vedly do chrámu Kiyomizudera, kde jsme pozorovali krásný západ slunce.

Kromě kultury jsme v Ktjoto zažili spoustu dalších japonských tradic. Prošli jsme se po tržišti Nishiki Market, kde jsme objevili spoustu fascinujících věcí. Mnohé z nich jsme ani nepoznali – všude nápisy v japonštině. Nakládaná zelenina nejrůznějších barev a tvarů, mořské plody, malé chobotničky na špejli, hůlky i nejrůznější dekorace.

Kjóto je velmi rozlehlé, chrámů je tady nepřeberně a nedají se všechny vidět. Zaujal nás Zlatý pavilon na jezeře Kinkakudži. Vypravili jsme se také do bambusového lesa na okraji Kjóta. A jednou z velkých turistických atrakcí je cesta tvořená bránami torii u svatyně Fushimi Inari. Je to opravdu rozlehlý komplex, kde se prochází nekonečnou cestou bran. Všechny jsou červené a po cestě je několik buddhistických zastavení. Objevili jsme zde i posvátný strom, pod kterým, když se projde, přestanou člověka bolet kolena a záda.

Další japonská tradice je onsen. Jsou to lázně, oddělené zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. Mají přísná pravidla, například nejsou povolena tetování. Před vstupem jsou mini sprchy a polévací barely s vodou. Samotný onsen je pak velmi horká lázeň, určitě přes 40 stupňů. Rozhodně zahřeje. Onseny jsou typické po celém Japonsku, protože v zemi je několik termálních pramenů. Onsen jsme navštívili a určitě to ještě zopakujeme.

Více než sushi se tady jí ramen, hlavně teď v zimě. Je to vývar s nudlemi, uvařeným vajíčkem a nejrůznějšími ingrediencemi, částečně hůlkami a částečně lžící. Všichni jsou tady neskutečně milí. Místní dopravou už jezdíme suverénně. Zítra nás čeká výlet do Nary, tak snad se neztratíme.

Včera jsme byli celý den na cestách, stáli jsme před rozhodnutím, co dál. Věděli jsme, že chceme pomalu zamířit směrem na Kjóto, přesto se nabízela jedna možnost, jak se ještě více přiblížit Fudži. Šlo o město Fujikawaguchiko. Původně jsme to neměli v plánu. Říkali jsme si, že Alpy přece známe 😊, jenže jsme netušili, jak velká nádhera na nás čeká.

Včera to však bylo těžké rozhodování. Cesta do města Fujikawaguchiko nebyla jednoduchá, ač je vzdálené jen asi 100 km od Hakone, kde jsme byli předtím, cesta trvá asi 3 hodiny. Střídá se bus a vlak a celkově jde o překonání hor. Jede sem jen místní doprava, která zastavuje každých několik metrů na všech zastávkách. Navíc jsme dokonce nastoupili špatně! Už jsme byli rozhodnuti, že to vzdáme, když jsme na další vlak měli čekat ještě hodinu. Pak vlak přijel a zjistili jsme, že jedeme přesně tam, kam jsme chtěli. A tak jsme jeli. Dojeli jsme až po setmění a vyrazili na večeři. Byla zima, tma a začalo pršet. No, to nám to hezky začíná, snad to do zítřka přejde. Je možné, aby to vůbec tak rychle přešlo?

Večeři jsme měli v japonském stylu, v mini restauraci, kterou provozovali dva staří Japonci u sebe doma. Sedělo se na zemi u malých stolečků, dali nám malý papírek, na který jsme měli napsat, co si vybereme. Všechno bylo připravené na grilu a na špejli. Na výběr bylo úplně vše, co si člověk dokáže představit, nebo co si ani představovat nechce.

Brzy ráno jsem vstala s tím, že jdu prozkoumat, jak to tam vypadá, a jestli třeba nezahlédnu východ slunce. Bydleli jsme totiž přímo na břehu jezera Kawaguchi, a opravdu!!! Nebe se vyčasilo a v dálce jsem poprvé spatřila Mount Fuji v celé své kráse. Slunce ještě nevyskočilo, ale obloha se už postupně začala zbarvovat do růžova.

Spolu se mnou na východ čekalo několik fotografů, byla to neskutečná nádhera. Hned po snídani jsme vyrazili prozkoumat okolí. Nedaleko města se nachází Chureito Pagoda. Vyrazili jsme k ní, cesta vede nahoru a je potřeba zdolat 400 schodů. Naskytl se nám nádherný výhled na celé okolí. Panorama s Fudži a pagodou je jedno z nejfotografovanějších míst v Japonsku. Zůstali jsme ještě dlouho a procházeli se tam a nestíhali zírat na tu krásu.

Dnes ráno jsme se na nějakou dobu rozloučili s rušným Tokiem a vydali jsme se na cestu po Japonsku. První naše zastávka byla ve městě Hakone. Jeli jsme vlakem a pak ještě autobusem asi 2 hodiny. Hakone je malé městečko, které je známé hlavně jako lázeňské město a v největší míře jako vstupní brána k posvátné hoře Fudži. O Fudži jsem hodně četla a slyšela. Je to nejvyšší hora Japonska, měří přes 3000 metrů – sopka, která je teď v zimě pokrytá sněhem. Spatřit Fudži je sen každého cestovatele. Co jsem ale neviděla, je to, že paradoxně v zimě je viditelnost a pravděpodobnost spatření nejvyšší! A tak jsme to zkusili.

V Hakone jsme si nechali batohy na hotelu a vyrazili rovnou k jezeru Ashi. Jeli jsme místním autobusem, kde jsme byli jediní Evropané. Dojeli jsme až do městečka Motohakone přímo na břehu jezera. Odtud se nám naskytl nádherný výhled na horu Fudži i s červenou japonskou bránou, která scenerii dokreslovala.

Zjistili jsme, že po jezeře se dá projet na lodi. A protože je mimosezóna, možností bylo hodně. Vydali jsme se na jezero a prohlédli si horu i z vodní plochy. Pak už jsme se zase vrátili do Hakone a vyrazili na večeři. Místní restaurace jsou velmi malé, často se sedí na zemi nebo na malinkých židličkách, zamířili jsme do jedné z nich. Město má typický charakter horských výstupních měst – lidé se tady ubytují na jednu noc a ráno pokračují dál.

Poprvé jsme zkusili jídlo Tonkatsu – zní to hodně japonsky, ale je to vlastně vepřový řízek! Podává se ale s rýží a v této verzi k němu byla i příloha kari. Co mě ale nejvíc dojalo, byla pohostinnost v té restauraci. Lámavou angličtinou nám servírka překládala, co jaké jídlo obsahuje, a pak byla štěstím bez sebe, když jsme řekli, že to bylo moc dobré. Teď už jdeme spát, cítím obličej ošlehaný větrem na jezeře, příjemnou únavu a těšení se na další den.

Zatímco včera jsme se pohybovali hlavně ve staré a poměrně klidnější části Tokia, dnešek patřil modernímu novému Tokiu ve čtvrti Šinjuku.
Jako první jsme navštívili rozlehlý chrám Meiji-jingu, hlavní chrám celého Tokia. Chrám je obklopený rozlehlým lesem. Po celém prostranství byli lidé, kteří psali na dřevěné destičky svoje modlitby, které se věšely vedle chrámu a které se pak čtou při mši.
V chrámu jsou také barevné sudy se saké, které tvoří téměř celou stěnu. Díky japonským nápisům to vypadá opravdu efektně.
Pak už byl čas vydat se do moderního města. Prošli jsme okolí kolem parlamentu, kde jsou opravdu budovy až do nebe. Potkali jsme po cestě japonské manažery s kufříky, o kterých se říká, že pracují až do naprostého vyčerpání.
Další naše kroky vedly do místa, kde se nachází mrakodrapy, které připomínají hlavu Godzilly. Měli jsme štěstí, už se setmělo, a každou hodinu v celou Godzilla začne chrlit plameny.
Pak jsme se vydali do nedaleké uličky, kde jsou snad nejmenší restaurace a stánky na světě. Jí se úplně venku, všude jsou jen centimetry na projití. Našli jsme jeden úžasný stánek, kde byli jen místní. Jídelní lístek byl hlavně v japonštině, na místa u „baru“ se vytvořila fronta. Sotva jeden člověk odešel, na jeho místo dosedl další a dostal jejich vyhlášené jídlo – misku polévky, silného vývaru s nudlemi a tempurou. Tempura je osmažená směs v těstíčku, v nejrůznějším obsahu, tahle byla se zeleninou. Jídlo chutnalo výborně a opravdu i po našem odchodu už stála fronta na místa.
Pak jsme se vydali na nejrušnější křižovatku na světě – bylo to asi 5 přechodů pro chodce do všech směrů, každý v šířce několika desítek metrů. Když skočila zelená a davy se daly do pohybu, nastala smršť, přesto vzorně uspořádaná v obou směrech.
Procházeli jsme i uličky kolem a nestačili jsme se divit – všechny ty nápisy, neony, davy lidí… Zpátky jsme jeli metrem, které je zážitek samo o sobě. Všichni seřazení už před nástupem a jezdí každé 2 minuty!

Sbalili jsme klasicky naše batohy do 8 kg a vydali se do Mnichova. Čekal nás let do Japonska! Do Tokia. Dlouho očekávaný cíl byl už na dosah. V sobotu ráno jsme se přesunuli na mnichovské letiště a najednou jsme sedeli v letadle do Tokia, cesta 12,5 hodiny před námi. Utekla poměrně rychle, v čase jsme se posunuli o 8 hodin, tak a jsme tady! Už při přistání nás omráčilo krásné ranní světlo těsně před východem slunce, z letadla jsme viděli špičku posvátné hory Fudži, která se nachází nedaleko Tokia. Přistáli jsme a přivítal nás krásný východ slunce. Bylo 7 hodin ráno místního času a den zrovna začínal. V Evropě bylo 23 hodin, a tak nám ta noc nějak vypadla. Z letiště jsme se chtěli dostat na hotel, tam si nechat věci a jít do města. Podařilo se nám se zorientovat, dostat se přes pasovou kontrolu a koupit si jejich kartu na metro, čímž se nám cestování po Tokiu ulehčí. Z letiště jsme dorazili do centra a nestačili jsme se divit. Všechno moderní, ve vlaku vyhřívané sedačky! A síť kolejí tak hustá, že vytvářela dokonce nadzemní dráhu, která byla občas z kopce a do kopce, takže to byla spíše horská dráha! Přijeli jsme do centra na hotel, nechali si tady zavazadla a vyrazili do města. První cíl byl chrám Senso-ji – nejstarší chrám v Tokiu, který je buddhistický. U vstupu jsou obří lampiony. Prošli jsme chrámem a pagodou a procházeli jsme sítí uliček kolem. Všude se ozývalo cinkání plechu – podle tradice se z plechových skříněk u chrámu, po vhození mince a třepání, vyloupne krabička se vzkazem. Všude byly zapálené vonné tyčinky. Od chrámu jsme se vydali přes řeku k vyhlídce Skytree Tower. Svého času to byla nejvyšší budova na světě. Vyjeli jsme do výšky 450 m a dívali jsme se na město z 360stupňové prosklené kopule. Byl to velký zážitek. Z vyhlídky byla vidět i hora Fudži.